Extrémní případ psí oddanosti

Radiožurnál
-
Jiří CHUM, moderátor:
Příběhy Radiožurnálu tento týden nabízejí extrémní případ psí oddanosti. Jsou o přátelství jednoho nemocného chlapce s Labradorem. Výcvik takového asistenčního psa začíná velmi brzy takzvanou předvýchovou, kdy si štěně zvyká na lidi, různé situace a zvládne základní povely. Takovou psí školku navštěvoval i dnes osmiletý labrador Sony, kterého sledujeme spolu s jeho pánem Honzou.

Honza, :
Pojď k noze, Sony.

osoba:
Honza má svalovou dystrofii, která se bohužel nedá léčit.

Honza, :
On má takovou bílou skvrnu nad okem jedním.

osoba:
37kilový černý sluníčko.

Honza, :
Je to černej labrador a jmenuje se Sony.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
17letého Honzu, studenta plzeňské elektroprůmyslovky, vozíčkáře, pacienta stiženého svalovou dystrofií a věrného asistenčního psa Sonyho jsme navštívili v pražské nemocnici Motole.

osoba:
Hele a máš tady někde v tom, v telefonu fotku Sonyho třeba?

Honza, :
Já nevím, teď nemám telefon tady. Támhle leží nahoře.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Honza právě absolvoval operaci šlach a musel se od svého čtyřnohého kamaráda Sonyho na několik dnů odloučit.

Honza, :
No, předtím, když jsme ho měli jakoby dřív, tak se mi stejskalo víc, ale naučil jsem se jako bejt bez něj chvíli jakoby.

osoba:
No a co dělá Sony, když ty jsi v nemocnici?

Honza, :
Tak doma jako leží, je tam s tátou a se ségrou.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Využijme teď chvíle, že naši oba hrdinové leží. Sony trochu znuděně oddechuje doma v Třemošné, Honza odpočívá po operaci achilovek v Praze v nemocnici. A řekněme si trochu víc o tom, jak roste takový asistenční pes. Od Honzova táty Václava víme, že Sony vyrostl pod dohledem chovatelů ze společnosti Pomocné tlapky.

Václav, Honzův táta:
Když se štěně narodí, tak potom, myslím, ve 2 měsících jde do rodin, který už ví, jak se k tomu psovi mají chovat do takzvaný předvýchovy. Potom jim ho asi v roce vrací zpátky do Pomocnej tlapek a Sonyho předvychovávala paní Krausová z Karlových Varů a je vidět, že si na ní Sony pamatuje, když ji vidí, tak ji vítá.

paní Krausová:
Tak na Sonyho si samozřejmě pamatuju, pamatuju si svýho každýho psa, kterýho jsem měla v předvýchově, ale Sony byl první, byl učenlivý, veselý, spolupracoval, ochotný.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
V čem spočívá ta předvýchova psa?

paní Krausová:
Tak hlavním smyslem předvýchovy je pejska nejdřív naučit hygienickým návykům, pak mu dát základní výcvik, potom ho plně socializovat a dobře rozvinout ten aport, který je většinovou prací toho asistenčního psa. Já konkrétně jsem brala Sonyho do zaměstnání, navštěvovali jsme různý instituce, banky, pošty, pojišťovny, chodili jsme spolu nakupovat a dá se říct, že všude jsme byli i kladně vítáni.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Strávíte s tím štěnětem hodně času. Určitě k němu získáte nějakou citovou vazbu a pak ho prostě v roce musíte dát pryč.

paní Krausová:
Tak samozřejmě, že je mi to líto, obzvlášť, když se blíží poslední týden, poslední den, poslední noc a vždycky si říkám, že tady přece nejde o mě. Tohlec to má větší a hlubší smysl a to, že mně je potom smutno, to už je věc podřadná.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Po psí školce u Pavly Krausové čekal Sonyho tvrdý výcvik, než se poprvé setkal se svým novým pánem Honzou. Zítra po třičtvrtě na 9 uslyšíte, že mohutný labrador malého chlapce na vozíku vyděsil tak, že to celé málem skončilo katastrofou. Šárka Skaláková, Příběhy Radiožurnálu.