Přátelství Honzy a jeho asistenčního psa Sonyho

Radiožurnál
-
Jiří CHUM, moderátor:
Někdy i velmi důvěrná přátelství připomínají ze začátku spíš katastrofu než lásku na první pohled. Právě tak to ale vypadalo i v případě prvního seznámení vozíčkáře Honzy s asistenčním psem Sonym. Potřetí v tomto týdnu se dnes vydáme do Třemošné na Plzeňsku, kde se právě tahle dvojice seznámila a tehdy se to neobešlo bez breku.

Honza, :
Pojď k noze, Sony.

osoba:
Honza má svalovou dystrofii, která se bohužel nedá léčit.

Honza, :
Má takovou bílou skvrnu nad okem jedním.

osoba:
37kilový černý sluníčko.

Honza, :
Je to černej labrador a jmenuje se Sony.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
17letý Honza a 8letý labrador Sony tvoří dnes nerozlučnou dvojici.

Honza, :
Botu, přines botu.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Sony Honzovi už 6 let pomáhá zvládat život na vozíku.

Honza, :
Pojď, Sony, podej.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Honzův táta Václav říká, že na začátku soužití rodiny s labradorem bylo setkání se společností Pomocné tlapky.

Václav, Honzův táta:
Shodou okolností jsou Pomocný tlapky tady ze Starýho Plzence, což je asi 15 kilometrů od nás, ale na asistenčního psa se přišlo tak, že byla manželka se synem v Arpidě v Českých Budějovicích a tam potkali asistenčního psa. Pak se to rozjelo, takže vlastně k nám přiběhlo to černý sluníčko s bílou tečkou nad levým okem.

Honza, :
Hodnej, hodnej.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Jenže první setkání neprobíhalo úplně hladce, jak vzpomíná Sonyho trenér Jiří Tomášů.

Jiří TOMÁŠŮ, Sonyho trenér:
No, já si pamatuju to, když jsme konečně ujasnili si, ke komu vlastně půjde a zjistili jsme, že půjde Honzíkovi. Prvně jsme se u nich zastavili, já jsem toho Sonyho pustil a Sony vletěl na tu zahradu, hned zamířil do bytu a prolítl tam jak tryskáč prostě, jo.

Honza, :
On, když ho přivezli, tak si to tady potřeboval jakoby prohlídnout, tak tady rychle to proběhl a očuchal.

Jiří TOMÁŠŮ, Sonyho trenér:
Honza se ho lekl samozřejmě, no a pes tady prolítl jako velká voda.

Honza, :
Ségra vyskočila na postel ...

Jiří TOMÁŠŮ, Sonyho trenér:
A Honza začal tenkrát brečet, si pamatuju. Já jsem si říkal a je to v čudu prostě, pes nebude, tohlen to dohromady nedají.

Honza, :
Bál jsem se ho.

Jiří TOMÁŠŮ, Sonyho trenér:
No a najednou se zničehonic se zklidnil a byl v pohodě.

Václav, Honzův táta:
No a pak se tady zastavili podruhý, potřetí a myslím při tej třetí návštěvě už nám ho tady nechali.

Honza, :
Oni vlastně říkali, že jedou na dovolenou, takže nám ho tady na zkoušku nechají, ale když jakoby z tý dovolený přijeli, tak už viděli, že jsem se se Sonym sžil.

nejmenovaná osoba:
Sranda byla, když jsme asi za 3 měsíce seděli u okna a já najednou koukám a teď parta dětí, asi 5 nebo 6 dětí, z toho 4 na kole, Honzík na, na vozejku a vedl je pes a to vám byl takovej nádhernej zážitek, že ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech, protože já jsem viděl, že prostě ten pejsek přitáhl ty děti ještě k němu jo. On měl kamarády vždycky, Honzík, to on jako byl dobrej na to, ale, jak to stmelilo tu partu a teď, když jsem viděl, jak se celá ta kolonie přesouvá a mizejí někde v dálce, tak jsem měl z toho velice dobrej pocit.

Šárka SKALÁKOVÁ, redaktorka:
Dobrého pocitu se ale člověk nenají a kompenzační pomůcky za něj nenakoupí. Jak náročné je pořídit si asistenčního psa a nakolik Honzovi rodiče mohou počítat s podporou zdravotní pojišťovny? To rozebereme zítra po třičtvrtě na devět. Šárka Skaláková, Příběhy Radiožurnálu.