Matka v boji s psychiatrickou léčebnou

NOVA
-
Markéta FIALOVÁ, moderátorka:
Po týdnu se opět hlásíme, díky, že se díváte. Týden jako z hororu, tak mluví o svém zážitku paní Aida a její syn Richard. Chlapec ho prožil v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Přes nesouhlas matky zčásti na nejpřísnějším oddělení pro dospělé. Richard je dítě s Aspergerovým syndromem, což je forma autismus. Pro tenhle příběh to ale není podstatné. Může se totiž stát komukoliv z nás.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Paní Aida je původem z Albánie, má dvě vysoké školy a syna Ríšu. Ten chodí do deváté třídy. Mluví plynně třemi jazyky a má hluboké znalosti z astrofyziky. Naopak sociální inteligence je ale u něj podobně jako u jiných pacientů s autismem slabá. Občas proto mívá konflikty s vrstevníky. A to se stalo i jeden zářijový pátek. Jenže tentokrát nechala asistentka pedagoga Ríšu po hádce se spolužákem rovnou odvézt do Bohnic. Jeho máma zprávu o tom nedostala, hledala ho proto ve škole.

Aida ZVONÍČKOVÁ, :
Když jsem šla tam, Richard nebyl a hospodářka mi řekla, že je na Bohnice, já řekla, bože, to bylo jako horor.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
V tu chvíli měl už Ríša za sebou pohovor na příjmovém oddělení. Ve zdravotní dokumentaci, kterou se nám podařilo získat, mimo jiné čteme.

redaktorka /citace ze zdravotní dokumentace/:
"Kontakt navazuje ochotně. Velmi dětský projev. Nemá poruchy vnímání. Netrpí bludy. Místy pláče. Mluví o sebevraždě."

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Zápis končí odesláním na dětské oddělení. Tam ale Richard bohužel neskončil. Aniž by o tom rodiče měli tušení, byl dopraven na oddělení pro nejtěžší případy. Násilím.

Richard ZVONÍČEK, :
Bylo jich pět proti mně a jeden si mi sednul tady a nějak mě píchnul svým nehtem, že mi to tady zůstalo.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
A proč to udělali?

Richard ZVONÍČEK, :
No, protože jsem je nechtěl poslechnout, aby šli, abych já šel do té chodby, kam mě chtěli odvést.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Mezi budovami v areálu bohnické léčebny pobíhala Ríšova máma to odpoledne několik hodin, než svého syna našla tady v pavilonu 27. Je to oddělení s nejpřísnějším režimem pro nejtěžší pacienty. Lidově se mu tu říká neklid. Uvnitř natáčet nesmíme.

Aida ZVONÍČKOVÁ, :
Mi řekli, no, teďka je poutaný, už jsme dávali injekce a já jsem řekla, co děláte? Já podepíšu revers a chci to dítě hned domů jako. A ne, ne a běžte.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Je důležité také říct, že 27 je oddělení pro dospělé a umístit sem dítě, je krajně nestandardní. To potvrzuje i sám ředitel léčebny. Proč se tak stalo v tomto případě, se bohužel nedovíme. Ředitel byl ochoten mluvit pouze v obecné rovině.

Martin HOLLÝ, ředitel Psychiatrické nemocnice:
To, co se snažíme dělat, je, aby děti, to znamená lidi do 18 let, byly hospitalizované na dětském oddělení a zcela výjimečně se stane, že jsou přesunuty na oddělení intenzivní psychiatrické péče.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Člověka z toho mrazí. Představa, že pošlu dítě do školy a věřím, že je v bezpečí, že se za pár hodin zase uvidíme, toho tam ale někdo rozčílí nebo vyvede z míry a moje dítě bez mého vědomí skončí mezi nejtěžšími psychiatrickými pacienty. Hrůza, kterou si nechci ani připouštět. Pro paní Aidu ale realita, která se ještě stupňovala.

Aida ZVONÍČKOVÁ, :
Byl poután, to je skandál, nevíte ty pocity, tady, tady, taková, tady byl a na nohy, já nevím, co to udělalo. A on byl jako červený na obličeji a možná, nevím, ty injekce nebo tyhle věci, co udělaly.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Zavolala policii. Ta přijela a odjela. Zdůvodnění, že je pacient nebezpečný sobě a svému okolí, v takových případech stačí. Nemocnice poté už tak zoufalé mámě zakázala k dítěti přístup. Vysvětlili ti to vůbec?

Richard ZVONÍČEK, :
No ne. Říkali pouze to, že jsem byl hodně zlobivej a že kdybych nedělal ty blbosti, nebyl bych tu.

Aida ZVONÍČKOVÁ, :
Zástupce ředitele mi řekl, no, právě proto, že jste zavolali policii a z toho udělali tak velkou věc, nedáme vůbec syna.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Byl pátek odpoledne a v ústavu zůstali přes víkend jen ti, co opravdu museli. Pochopitelně nedobrovolně i Richard. Protrpěl si tam nejhorší chvíle svého života. Strašně se bál.

Richard ZVONÍČEK, :
Že mi dají ještě silnější injekce, abych úplně spal. Tak jako pak jsem se snažil být co nejvíc v klidu i přesto, že jsem se tam hodně bál. Úplně všichni tam byli jiní než já, byli hodně neslušní, plivali všude, kopali, každou noc bylo slyšet, jak ti ostatní pacienti bouchali do zdi.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Příběh zní až neuvěřitelně a známe ho bohužel jen z jedné strany, ale přinejmenším na výpovědi Ríši můžeme vzít jed.

Jana SCHMIDTOVÁ, psychiatrička:
Autisti nelžou. Pro mě je těžké vymyslet příběh a doplnit tam nějaké údaje, takže zpravidla popisují situace velmi technicky tak, jak se staly.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Ani doktorku Schimdtovou léčebna ten týden nekontaktovala, přestože o Richarda pečuje už několik let, a po propuštění ji potřeboval dvojnásob.

Jana SCHMIDTOVÁ, psychiatrička:
On je s tím hodně tak jako traumatizován. Je to vlastně takový narušení jistot, jo, že teda jdu do školy, kde se mi nic nemůže stát, nebo že máma mi může vždycky pomoc. Když mámu k němu nepustili, tak je to asi hodně těžký.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Je třeba říct, že takzvaná detence, tedy nedobrovolná hospitalizace lidí s duševní poruchou může být účinnou ochranou veřejnosti, kterou vždy musí posvětit soud. Proč se to dělo v případě Ríši, se můžeme jen dohadovat.

Martin HOLLÝ, ředitel Psychiatrické nemocnice:
Je to spíš výjimečná situace, že děti bereme, bereme k hospitalizaci bez souhlasu jejich nebo jejich právních zástupců.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Ríša ale velmi pravděpodobně lékařům odpovídal na dotaz, jestli slyší hlasy.

Marta PEČEŇOVÁ, předsedkyně sdružení Za sklem:
Je to jeden z bodů, na kterých se schizofrenie diagnostikuje, kdy se vlastně těch lidí ptají, jestli slyší hlasy, ale člověk s Aspergerovým syndromem vám odpoví, že hlasy slyší, protože na něho mluvíte. Když mu řeknete stůj a tady se nehni, tak on bude stát a nehne se, dokud vlastně vy ten pokyn neodvoláte. To samé máte, když učitel ve škole řekne, hoď to za hlavu, tak on prostě vezme tu knihu a hodí ji za hlavu.

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Že s lidmi s Aspergerovým syndromem se musí umět komunikovat, ví tato dáma z vlastní zkušenosti. Sama má dva syny s touto diagnózou a byla jedním z těch, u kterých paní Aida hledala pomoc. Netušila ale, že v tu chvíli už o dalším osudu jejího chlapce rozhoduje Obvodní soud pro Prahu 8 v takzvaném detenčním řízení. Pro ten jakoby matka ani neexistovala. Přidělil Ríšovi právníka.

redaktor /citace - výňatek z usnesení soudu/:
"Vzhledem k tomu, že umístěný člověk nemá nikoho, kdo by ho v detenčním řízení zastupoval, a protože si sám nezvolil svého zástupce, byl mu ustanoven opatrnovník z řad advokátů."

Markéta FIALOVÁ, redaktorka:
Ten ale Ríšu nikdy neviděl, protože oznámení od soudu nedostal včas. Chyba systému. Ríšův případ bude mít ještě pokračování. Postavila se za něj organizace Za sklem, která poukazuje na mnohočetné pochybení školy, léčebny a nakonec i obvodního soudu. Pro 15letého kluka to každopádně byla hodně drsná zkušenost.