Po úrazu skončil Filip na vozíku. Teď potřebuje pomoc

"Zbyla jen spousta příjemných i hororových snů a halucinací. I když jsem se pak dozvěděl, že jsem asi na chvilku umřel a oživovali mě, nebyl tam žádný tunel," vzpomíná Filip Jakeš na nemocnici, kam se dostal před 12 lety po těžkém úrazu.

Bylo mu tehdy 15 let, polovina června a Filip končil devítiletku v jihočeském Protivíně. Místo vyučování šli se spolužáky na procházku k řece Blanici. Do vody skočil jako druhý v místech, kde bylo dno po povodních zanesené pískem.

"Skočil jsem a pak si vzpomínám, jak ležím na hladině a cítím, že můžu hýbat jenom hlavou. Jak jsem se snažil křičet, tak jsem pouštěl bublinky, takže poslední zážitek jsou bublinky, jak mi jdou přes obličej."

Od té doby už Filip sám nikdy nevstal. Prsty na rukou prakticky neovládá vůbec, zápěstí omezeně, ze svalů na rukou mu fungují jen bicepsy. Zůstal ochrnutý, odkázaný na vozík a pomoc rodiny.