Byla jsem trasérkou na Velké čínské zdi. Husí kůže a slzy se vlily do očí

Byla to dlouhá cesta. Vše začalo už loni, když jsem odjela na maratón na Velké čínské zdi s cílem přivézt medaili a vydražit ji pro nevidomé. Výtěžek byl v plné výši věnován neziskové organizaci Světlo pro svět, která bojuje proti slepotě v rozvojových zemích a Nadačnímu fondu Českého rozhlasu – Světluška.

Trať byla obtížná, schody příkré, nepravidelné. Už tenkrát jsem koketovala s myšlenkou běžet jeden z nejtěžších maratónů s nevidomým. "Je to vůbec možné?" ptala jsem se sama sebe. Doma jsem trať popisovala Janu Bauerovi - nevidomému masérovi z Prahy. Je to chlap s pevnou vůlí, který byl odhodlán zeď pokořit. K němu se brzy přidal i Ondřej Zmeškal, slepý mladík z Vysočiny. Na přípravu jsme měli necelý rok, začala série tréninků, při kterých jsme se zaměřili i na běh po schodech. Mimo jiné jsme se například účastnili běhu pro nevidomé po schodech v 28patrové budově hotelu Corinthia v Praze.

Bylo jasné, že pokud chceme zajistit hladký průběh celého závodu a hlavně se postarat o bezpečnost nevidomých na trati, bude třeba více očí, které při závodě pomohou. Na startovní listinu se nakonec podařilo zapsat dva nevidomé a další tři traséry. Byli to zdatní chlapi: Lukáš Nožička, Aleš Pícha a Jaroslav Boucnik.

Slepeckou holí rozeznával hloubku schodu