Pro mnohé lidi s handicapem je největším pomocníkem jejich speciálně vycvičený pes

ČRo Plus

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Pro mnohé lidi s handicapem je největším pomocníkem jejich speciálně vycvičený pes. Jenže zvíře někdy nemůže bez náhubku do tramvaje, jindy nemůže doprovodit svého pána třeba na vyšetření do nemocnice. V září vláda odsouhlasila žádost ombudsmanky Anny Šabatové, aby to změnil nový zákon. Co na to říká Národní rada zdravotně postižených, na to se budu ptát Václava Krásy. Zdraví vás Eva Rajlichová.
Pro řadu lidí s postižením je asistenční pes nutnost, ale i kamarád. Stát ale na jejich výcvik zatím nepřispívá. A zatím nejsou vůbec zakotvená ani pravidla. I to by se ale mohlo změnit. Ombudsmanka dala na začátku září doporučení na vládu, aby ministři přijali speciální zákon, který by rozšiřoval práva lidí s vodícím nebo asistenčním psem.

Michal, nemocný myopatií:
Když v zimě mi spadne třeba ruka z vozíku, tak Jeff mi ji umí hodit zpátky na vozík a já můžu pokračovat v jízdě. Takže nemusím například říkat, čekat, až někdo půjde kolem a říkat někomu kolemjdoucímu, aby mi vrátil ruku, což je takové nepříjemné.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Popisuje Michal. Trpí závažným onemocněním myopatií. To znamená ochabováním svalstva. A je tak odkázaný na vozík. Bez svého psa Jeffa se neobejde.

Michal, nemocný myopatií:
Přece jenom, když vám na chodníku padne mobil, nebo peněženka, tak zas je takové citlivé si říkat někomu kolemjdoucímu, nevíte, jestli vám s tím uteče, neuteče. Takže když máte toho psa, ten vám podá tu věc. Když jsem doma, může mi otevírat dveře. Když se mi něco stane, tak umí přivolat pomoc.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Kdyby měl Jeff náhubek, Michalovi by nic nepodal. Podle současných pravidel ale do tramvaje, nebo autobusu bez košíku a vodítka nesmí.

Michal, nemocný myopatií:
Ano, dokonce na mě spustili hlášení v metru, že pes má mít náhubek a má být na vodítku. Já právě ještě tím, že už nemám sílu v ruce a ten můj pejsek poslouchá daleko líp bez vodítka, tak ještě navíc chodím bez vodítka, protože je ten pes ovladatelnější a líp se s ním dostanu do, těch situací, kdy mi byl odepřen přístup někam do krámu, nebo tak, bylo mnoho. Tady v Praze už je to lepší, ale přece jenom na těch menších městech, tam ta, tam to povědomí o asistenčních psech takové není.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Každý takový pes přitom projde pečlivým výcvikem.

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Tak, Fanynka je černá labradorka, je jí rok a půl a je ve výcviku teďka dva měsíce. Takže ji ještě čeká tak šest, sedm měsíců u mě ve výcviku. A bude pro šestiletou holčičku s dětskou mozkovou obrnou.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
A je to talent? Je to dobrý, nebo bude to dobrý asistenční pes?

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Ona je talent na canisterapii, to určitě. A teďka má právě velký zlozvyk štěkání, který odbouráváme. Takže možná jen, že ji tady uslyšíte maličko. Fanynko, podej.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Poslouchá jak hodinky.

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Výborně. Tak to jsou ty začátky. A ona je cvičená pomocí klikru, to je ta žabička, kterou slyšíte. A za každou dobře odvedenou věc v tu chvíli, kdy to udělá správně, dostane kliknutí a piškot. A to nám zas teďka trošičku ulehčuje to cvičení.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Říká Klára Prágrová, která má s výcvikem psích asistentů dlouholeté zkušenosti.

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Lehni.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Pro koho je to náročnější? Pro toho psa, nebo pro ty, co ho cvičí?

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Tak, určitě pro oba. Je to o důslednosti, o trpělivosti a každodenním cvičení.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Hm. A jste schopni z každého psa udělat asistenčního? Nebo to má limit?

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Ne každý pes může být asistenční. Je potřeba vždycky se podívat na tu povahu toho pejska. Primárně je potřeba, aby měl rád práci s člověkem, aby byl kontaktní, nebyl bázlivý, nelovil. A ty speciální cviky už se potom naučí pejsek ochotně, pokud je schopen spolupracovat s člověkem.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Ten labrador, je to nějaké plemeno, které se na tohle víc hodí, než ostatní?

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Je to běžnější plemeno k výcviku. A není to až tak úplně o plemeni, ale spíš jako o tom jedinci.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Hm. Tak já zkusím, jestli na mě zaštěká. Fanynko, Fanynko.

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Ta si teďka nedovolí nic.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Fany, tady máš, jo, moucha. Ahoj.

Klára PRÁGROVÁ, cvičitelka asistenčních psů:
Teď má respekt z vás. Určitě se nám často stává, že my jsme upozorňováni, že náš asistenční pes nemá košík. Ale ve chvíli, kdy je potřeba, aby podával člověku, a je to jedno, jestli na vozíku, nebo nevidomému, tak ten košík je pro něj, je pro něj překážkou. A znemožňuje mu práci asistenčního psa. Určitě je to pro nás velice vítané. A je to lobbing za naše klienty. A jim to právě velmi zlepší, zlepší ten vztah a zlepší práci s asistenčním psem.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Výcvik asistenčního psa stojí dvě stě třicet tisíc korun. Stát na něj nic nepřispívá. Na rozdíl třeba od podobně potřebných vodících psů pro zrakově postižené. Peníze se tak shání prostřednictvím sbírek a nejrůznějších benefičních akcí.

Martina EVJÁKOVÁ, Pestrá společnost:
Tím, že v České republice je spousta pejskařů, tak si každý dokáže představit, jakou tu pomoc asi dokáže pes člověku poskytnout. Takže většinou se setkávám s hodně pozitivníma reakcema. A jak teda u firemních dárců, tak u individuálních.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Dodává Martina Evjáková z Pestré společnosti. Ročně se jim povede vycvičit šest psů, kteří pak pomáhají lidem s postižením, hlavně dětem. Psí asistent se speciálním výcvikem umí třeba rozsvítit a zhasnout světlo. Nebo dokonce pozná, když se blíží astmatický nebo epileptický záchvat. Myslíte si, že vlastně je nějaká šance jako v brzké době, že by ti asistenční psi tedy mohli nějakým způsobem už být braní jako teda rovnoprávné kompenzační pomůcky, jako je ten vodící pes? Případně jako, proč to u nás tak dlouho trvá?

Michal PRÁGR, Pestrá společnost:
Těch asistenčních psů je celá škála. Hodně těžko se vlastně dělá nějaký předpis, zákon, kdo by vlastně na toho psa měl mít nárok, komu je opravdu ten pes prospěšný.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Říká Michal Prágr z Pestré společnosti.

Michal PRÁGR, Pestrá společnost:
U nás to děláme tak, že máme sociální službu, jsme poskytovatelem sociální služby registrované ministerstvem práce a sociálních věcí. A poskytujeme to formou sociální rehabilitace. Takže my s tím člověkem pracujeme vlastně, už když si o toho psa žádá. A zjišťujeme, co ten člověk konkrétně potřebuje. Jestli mu ten pes může bejt nápomocnej, jestli ho opravdu potřebuje a jestli ten pes je opravdu pro něj adekvátní kompenzační pomůcka. Mnohdy i zjistíme, že není. Že ten člověk potřebuje opravdu té asistence například tolik, že to pes nezvládne. Anebo že potřebuje ten člověk jenom nějakého parťáka, ale nepotřebuje k tomu asistenčního psa, ale pouze vychovaného psa. Takže takovým lidem toho psa nakonec nevycvičíme, protože tím, že je to velký náklad, tak opravdu ty klienty vybíráme, abysme i dárcům se byli schopni podívat do očí a říct, ano, tenhle ten člověk opravdu toho psa potřebuje a ten pes je tady na místě. Ale myslím si, že se těžko na to vymýšlí nějaké pravidlo, podle kterého by se, podle kterého by byl na toho psa nárok. Ono to samozřejmě půjde, ale je k tomu cesta prostě dlouhá. A přijde mi, že začínáme pořád od začátku.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Michal Prágr z Pestré společnosti. Zákon, jehož vznik ombudsmanka doporučila, by měl vymezit veřejně přístupné prostory, do kterých mají lidé v doprovodu speciálně vycvičených psů přístup. Jde například o budovy úřadů, soudů, bank, kulturních zařízení, ale i o prostředky hromadné dopravy. To by se týkalo i lidí, kteří psy cvičí. Zákon by ale měl upravit i pravidla pro výcviky asistenčních psů. Vláda doporučení ombudsmanky odsouhlasila.
Hostem druhé části pořadu Zaostřeno bude Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením. Hlavním tématem našeho rozhovoru byli samozřejmě asistenční psi.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Dneska už je několik zákonů, které se týkají psů. Ať je to vůbec, že kvůli týrání zvířat a tak dále. Je řešena problematika i u loveckých psů a podobně. Takže je správné, že se vláda tímto bude, anebo ministerstvo, že se tímto budou zabývat. Domnívám se však, že to bude velmi obtížné.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
U toho asistenčního psa se těžko určuje, kdo na něj má nárok. A právě proto i ten výcvik, nebo ta, to proplácení toho výcviku, to je jeden z důvodů, proč ministerstvo práce a sociálních věcí říká, že je to velmi složité.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Já si myslím, že tady má ministerstvo pravdu. Že něco je jiného poskytnout vodícího psa, kde jednak jsou nějaké standardy toho, co by vodící pes měl umět. Ten výcvik už je dneska standardizován. Dělají to v zásadě organizace, které ten výcvik, které v tom mají poměrně dlouhodobou praxi. A pak si myslím, že je ale také důležité to, že nevidomý člověk zpravidla se dokáže o toho psa postarat. Což je velmi důležité. Protože pes potřebuje určitou péči. Nakrmit, napojit, ale také s ním dělat pravidelné procházky, veterinární kontroly, určité očišťovací procesy, odčervování a tak dále. Ta situace je poměrně složitá. A předpokládá se, že ten, kdo má vodícího psa, že v zásadě tyto věci dokáže zajistit. U asistenčních psů si myslím, že je problém nejen u toho, kdo by měl mít na něj nárok, jaké parametry by měl asistenční pes splňovat. Ale také to, zda majitel asistenčního psa dokáže vůbec zajistit alespoň základní povinnosti kolem asistenčního psa.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Co by podle vás pomohlo? O těch asistenčních psech, když jsem třeba dělala si průzkum mezi lidmi, jenom takovou obyčejnou anketu, tak vlastně ta povědomost je pořád malá.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Tak, to je sice pravda, na druhou stranu, mně se zdá, že u těch asistenčních psů přistupujeme k problému spíš emočně, nežli skutečně se znalostí problematiky a z hlediska praktičnosti. Představa, že někdo bude mít asistenčního psa k tomu, aby mu zajišťoval některé úkony, a zároveň k tomu psu bude ještě někdo, kdo se o něj bude starat, tak je trošku vzláštní. Nevidím v tom příliš potom smysl, kodifikovat asistenčního psa bude velmi obtížné. Myslím si, že není ani tak problém to, co se hodně zmiňuje, aby mohli tito psi jít do veřejných prostor a tak dále. V tom já nevidím takový problém, u vodících psů je to dneska standard. Je tam diskuse, zda mají mít košík, nebo ne. Já osobně si myslím, že když jedou třeba v přeplněné tramvaji, tak že je lepší mít košík. Je to pořád jenom zvíře a může nechtíc někdo na něj nějak šlápnout, a pes reaguje přirozeně a brání se. Myslím si, že to by neměl být problém. Ale vím, že jsem zažil už takové diskuse o tom, že to je nepřijatelné. Trošku se mi to zdá, nevím, zvláštní. Ale u těch asistenčních psů, víte, u těch, já se vrátím ještě k těm vodícím psům. To jsou v zásadě dvě, tři plemena, která jsou používána jako vodící psi. U asistenčních psů se považuje téměř každý pes, který nějak je přítulný k tomu, k té osobě se zdravotním postižením, za toho správného. A tudíž je to velký problém. Vůbec ta ...

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Hm. Takže spíš myslíte, že tam je, tam je problém jako v tom nějak toho asistenčního psa uchopit, asi ze všeho nejvíc.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Ano, myslím si, že jo. Že vůbec říct, co to je asistenční pes, co by měl umět, kde budou nějaký standardy, kdo je bude zkoumat, zda jsou splněny ty standardy, zda ta osoba to nemá spíš jenom jako, řekněme, nějakou mentální pomůcku k nějakým, řekněme, uklidňujícím pocitům. Což také může být.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
No, právě, že, že třeba hodně, hodně lidí bývá osamělých třebas, a ten pes je i kamarád. A zároveň pomáhá ...

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Já vím, ale, já vím, ale zase na druhé straně stát není schopen přispívat pořádně například na, já nevím, na nějaký zvedáky do vany, stropní návěsný systémy a podobně, které jsou pro řadu lidí životně důležité. A je otázkou, co je prioritnější. Máme velký problém s financováním asistentů pedagoga, máme velký problém ve financování vůbec asistence v rodinách. A přeci jenom si myslím, že člověk je schopen podstatně více udělat, nežli asistenční pes. Já myslím, že o tom není ani ta diskuse. Tak je potřeba opravdu všechno zvážit. Ale hlavně, tam je velký problém vůbec říci, kdo bude mít nárok a kdo ne. Já sám si to nedovedu představit. A nechtěl bych to formulovat. Protože nevím, z čeho bych vycházel. U nevidomých je to jasné. Já o tom nediskutuju, vím, že je to správné a je potřeba, aby byla jasná zákonná norma, která u, která bude přesně kodifikovat. Povinno..., co musí ten pes umět, nárok, co musí ten člověk splňovat. A pak samozřejmě nějaké finanční benefity, samozřejmě se předpokládá, že tam bude veterinární kontrola pravidelná, že majitel toho psa musí dbát, nebo informovat veterinární stanici o stavu toho psa a podobně. A tam já bych si představoval například i příspěvek na krmení, který dneska mimochodem není. A já si myslím, že to je špatně. A bejval takový příspěvek, byl. Myslím si, že je špatně, že byl, že byl odbourán. Čili to já už se přímo u těch asistenčních psů, já mám prostě trošku problém, že to neumím kodifikovat. A myslím si, že když vláda uložila ministerstvům předložit ten zákon do konce roku, že ten zákon nebude. Že je to tak obtížná materia, že to prostě nebude. Já jsem o tom pevně přesvědčený. Když vidím, jak ta ministerstva velmi klopotně tvoří jiné normy, podle mě jednodušší, tak si nedovedu představit, že by tady se shodli na nějaké normě, která by kodifikovala asistenční, já bych to rozdělil. Napřed bych možná udělal zákon o vodících psech. A s nějakou zmínkou asistenčních psech. A pak bych možná v budoucnu dělal ty, ty asistenční psy. Myslím si, že jinak nebude ani jedna norma. A přesto jsem přesvědčenej, že právě u těch vodících psů je důležité, aby ta norma byla. Protože tím vznikne i zákonný nárok nevidomým na vodícího psa. Dneska vlastně ten zákonný nárok není. Oni můžou požádat, ale nemají, není jasně kodifikováno, kdo má nárok, za jakých podmínek. A oni není ani nárok na nějaký příspěvek na obsluhu toho psa. Což si myslím, že je chyba, protože ten pes něco stojí. Jo, to je jasný. Nejen pořídit, na to je příspěvek, ale i to krmení. A třeba když se stane nějaká nepříjemná věc, tak ta veterinární péče je velmi drahá.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Takže myslíte, že byste nejdřív dořešil tedy vodící psy.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Myslím si, že by se mělo nejdřív dořešit vodící psy a pak se zabývat asistenčními psy. Já opravdu jsem trošku skeptický k této věci. Říkám, já si myslím spíš, že je to emocionální záležitost, ale že ta praktická využitelnost asistenčních psů není až tak velká. Možná, že se mýlím, já jsem velmi pragmatický člověk, možná, že opravdu ty emoční věci jsou důležité v řadě případů, to já nijak nepodceňuji. Ale ti lidé nejsou schopni často se o, o toho psa ani elementárně postarat. A to já vidím jako problém.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Tak, tam je jedna z věcí, že třeba využití bývá u některých vozíčkářů. Já jsem třeba natáčela s pánem, který má takovou tu svalovou úplně atrofii ...

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Dystrofii, ano.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Ten toho psa třeba využívá právě, že se s ním cítí mnohem samostatnější, že když třeba jemu vypadnu telefon prostě někde na ulici, ten pes je schopný mu ho podat a on nemusí žádat nějakého toho kolemjdoucího vlastně a třeba se i obávat, že mu s tím telefonem nebo s peněženkou nebo s klíčema prostě uteče. Třeba nejsou nějaké typy takovýchhlech postižení, které by opravdu jako to vyžadovaly?

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Já to, já, já to a priori neodmítám.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
A že to jsou lidé, to chci ještě říct, že vlastně to jsou lidé, kteří stejně vlastně bez pomoci nějakého asistenta prostě jiného než psa se neobejdou. Ale vlastně, že se tím trošku jako ulehčí ten život i tomu jejich pečovateli.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením:
Já je a priori nezavrhuji. Ale říkám, že je to velmi obtížný. A že to, co zrovna povídáte, když půjdou s asistentem, tak ten asistent to splní určitě jednodušejc, bez těch problémů s tím asistenčním psem. To je potřeba takhle si to na rovinu říci. Já si myslím, že v řadě případů je to i výhodné. Na druhou stranu, že zvlášť když je to u větších plemen, tak že vzbuzujou určitý respekt. A že samozřejmě ta, jaksi to bezpečí, pocit bezpečí je velmi důležitý pro tyto lidi. Protože oni se opravdu bojí. A těch případů, kdy byli přepadeni, je poměrně hodně. Tuto úlohu já vidím nakonec dokonce jako velmi závažnou. Tudíž bych preferoval samozřejmě aspoň ta střední plemena. To nebezpečí nějakého útoku je tím trošku eliminováno. A tam si dokážu představit, že jsou postižení, kde ten člověk dokáže i toho psa obsloužit. Vozíčkář, paraplegik nepochybně dokáže psa vyvenčit, udělat mu všechny ty věci. I bez asistenta. Takže tam já nemám problém. Problém já vidím u těch velmi těžkých postižení, hluboký mentální postižení a tak dále, tam je to opravdu spíš nějaká pocitově emocionální záležitost jenom. Schválení zákona, který se potom ukáže, jako že je trošku podvodný, se může proti komunitě lidí se zdravotním postižením velmi otočit. A pak si dá každý velký pozor při schvalování jiných zákonů, které jsou opravdu třeba potřebné pro osoby se zdravotním postižením, protože se bude obávat, že to je zase nějaký zákon trošku, který není úplně spravedlivý. Nechci to nějak nazvat jiným slovem.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Dodává Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením, s kterým jsme mluvili o asistenčních psech. Příjemný poslech dalšího vysílání Českého rozhlasu Plus přeje Eva Rajlichová.