Sebevražedná víkendová mise měla za úkol podpořit sportovce na vozíku

Ne každý si dokáže představit, že by se třeba někdy mohl ocitnout na vozíku a dolní polovinou těla vůbec nehýbat. Přesto u nás takových případů přibývá. V průměru dva lidé za týden. Dva lidé, kteří už nikdy nikam nepoběží... Naše redakce – i na základě vlastních kusých zkušeností – se rozhodla podpořit sportovce na vozíku svým vlastním výkonem. Z hlavního města Saska Drážďan do hlavního města Čech běželi Martin Pagáč a René Kujan od pátku do neděle. Za 47 hodin necelé dvě stovky kilometrů.

Bestiální běh přerušovaný zastávkami na doplnění energie a na noční spánek přímo na místě, kde jsme padli a hlubokým běžeckým dechem vydechli naposledy, byl od počátku mířen ku pomoci Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha. Za každý naběhaný kilometr dáme společnými silami 10 korun a vyzýváme k podpoře také ostatní.

Lékaři mu nedávali šanci, maratón si prý už nezaběhá. Tak začal běhat ultramaratóny

Na startovní pozice na drážďanském hlavním nádraží vyrážíme vlakem. Na posledním přestupu se k nám přidává také Tomáš Zahálka. Do cíle vlaku a startu běhu se dostáváme krátce před páteční pátou hodinou odpolední. Času není nazbyt. Rychle sestavujeme běžecký vozík, do jehož útrob vkládáme nejen všechny...