Jak ví, co se na hřišti děje? Příběh nevidomého fanouška fotbalové Plzně

Sektor S. Sedmý vchod. Pátá řada. Sedačka číslo 47. A pod ní složená bílá slepecká hůl se třemi ošuntělými třásněmi v klubových barvách: "Červená, modrá, bílá. Ty barvy jsou pro mě svaté." I zítra večer bude hůlka ležet pod bílou sedačkou. Václav Šindelář přece na plzeňském stadionu nemůže chybět, když hraje jeho milovaná Viktoria.

V odvetě proti Partizanu Bělehrad zabojuje o postup do osmifinále Evropské ligy: "Snad to dobře dopadne. Věřím! Vyhrajeme a jsme tam."  

Mimochodem, znáte městečko Stod na řece Radbuze? Za hlavní křižovatkou tam je odbočka na pěší zónu k bytovkám. V té první, až úplně nahoře ve čtvrtém patře, bydlí náruživý sportovní fanoušek. Fanoušek, který nevidí.  

"Mýma očima je tohle," usměje se Šindelář a pohladí uzoučkou hůlku s třásněmi. Boží, dej klukům pistácie  

V koutě se zrovna bouří stafordšírský teriér Rocky, na stole voní čerstvě upečená bábovka a paní Božena spěchá do kuchyně, aby návštěvě uvařila čaj.  

"Boží, zapneš ještě televizi? Dej tam devítku, prosím. Nebo stojedničku."  

Na obou programech běží olympiáda.  

"Boží, dej klukům taky pistácie, ať si louskají."  

Václav nemá před očima ani stíny, jen tmu, přesto dokonale vnímá, co se kolem děje. Poslouchá komentář z televize a přitom je otočený zády, ťuká do klávesnice, aby si z internetu nechal přečíst fotbalové novinky. A ještě u toho stíhá roztržitě vyprávět svůj příběh. "Má tolik energie, že byste ho někdy nejradši přilepili ke gauči," pošeptá...