Jak se žilo neslyšícím za války? Učitelé zakazovali znakový jazyk

Skrze vyprávění Hedviky Mikulášové připomeneme osud neslyšících lidí za II. světové války. Nejhorší pro ni byl tehdejší vzdělávací systém. "Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali. Vůbec jsme ale nevěděli, co čteme. Nikdo nám ta slova nevysvětlil," vzpomíná Mikulášová, která zažila útrapy II. světové války, odsun Němců a bombardování Prahy.

"Hedvika Mikulášová, rozená Páleníčková se narodila 17. října 1925 jako slyšící dítě do slyšící rodiny. Už od narození byla ale často nemocná a ve dvou letech po těžkých spalničkách zcela ohluchla. Pro její matku to byl šok.

"Maminka byla strašně zmatená. Nevěděla, co se mnou bude, když neslyším a neumím ani mluvit. Hodně se o mě bála. Naštěstí tu ale byla moje teta, skvělá paní, která se vším pomohla a o všechno se postarala. Právě ona mi našla školu v Radlicích."
Tak se malá Hedvika dostala z Úholic, které leží nedaleko Prahy, přímo do hlavního města do Výmolova ústavu pro hluchoněmé děti (dnes MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené Praha 5, Radlice). Znamenalo to ale odloučení od rodičů a pobyt na internátu, což bylo pro šestileté dítě hodně stresující.

Maminka za ní jezdila jen jednou za měsíc, Hedvika byla osamělá a školu špatně snášela. "Nástup do školy pro mě byl hrozný. Nechtěla jsem tam být. Pořád jsem jen plakala a plakala. Naštěstí mě ale pravidelně navštěvovala teta, která bydlela v Praze. Vždy jednou za týden nebo za 14 dní zkontrolovala, jestli jsem v pořádku, nic mi nechybí nebo nemám třeba hlad. Vždycky mi navrch něco přivezla," vzpomíná paní Mikulášová.
Největším úskalím školy byl přístup učitelů k dětem, ti totiž neslyšícím zakazovali používat znakový jazyk, vůbec ho nevyužívali při výuce a děti byly odkázané na odezírání ze rtů.

"Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali a oni si tam zatím dělali něco sami pro sebe. Když jsme měli slova opsaná, museli jsme je nahlas číst. Učitelé byli spokojení, ale my vlastně ani nevěděli, co čteme. Nikdo nám...