Reforma péče o postižené

ČT 24
 -

Jiří VÁCLAVEK, moderátor
Co chce stát dělat v tom, co jsme už taky zmiňovali, že ona pětice si přeje mít stálý pracovní poměr. Co s tím? Jak pomoct těmto lidem získat práci a udržet si práci?

Tereza PALÁNOVÁ, gestorka psychiatrické reformy, ministerstvo zdravotnictví
Existují programy, jako podporované zaměstnávání, určité chráněné bydlení, ale je pravda, že těch kapacit v České republice, rozhodně není dostatek a do jisté míry i česká praxe na to není moc jako zvyklá nabízet pracovní místa někomu jinému. Což je poměrně zajímavé s ohledem na stávající zaměstnanost v České republice, kdy vlastně nejsou lidi, přitom je strašně moc lidí, který by mohli s různou mírou podpory pracovat i v běžném prostředí.

Jiří VÁCLAVEK, moderátor
Jaké mají nároky právě ti lidé, o kterých jste točila na to pracovní uplatnění? Dá se říct, že jsou nároční, nejsou nároční nebo prostě jenom chtějí pracovat, chtějí se cítit užiteční?

Zuzana KIRCHNEROVÁ, autorka dokumentu
Tak řekla bych, že finanční nároky mají poměrně malé. Spíš je to tak, že potřebují podporu, potřebují nějakého asistenta, který je zaučí, který tam bude s nimi, pomůže, pomůže jim, ale na to jsou také programy, kde vlastně, vlastně mně říkali, teď vlastně jejich asistenti, že i peníze jsou na člověka, který by jim mohl asistovat, ale nejsou ta pracovní místa, takže to je takový paradox, že by i ufinancovali nějakou takovouhle pomoc, ale prostě nikdo se nenabízí.

Jiří VÁCLAVEK, moderátor
Toto je úkol státu nebo to je úkol neziskových organizací, vytvořit pro tyto lidi pracovní místa.

Tereza PALÁNOVÁ, gestorka psychiatrické reformy, ministerstvo zdravotnictví
Já si myslím, že to je úkol společnosti, ze všech stran, ze všech rolí prostě přijmout, mám nějakou kapacitu, jsem zaměstnavatel, nabídnu volné pracovní místo. Stát by měl podpořit svými programy vznik nových pracovních míst, poskytnout finanční prostředky na asistenty, poskytnout programy prostřednictvím úřadu práce. Jako je to multidimenzionální problém, kdy se nedá říct prostě, kro by přesně jeden subjekt měl tenhle systém zrealizovat. Ale určitě samozřejmě podpora větší by měla bejt nutná. Když se podíváte třeba do Švýcarska, tam mají nádherný model zrekvalifikují do maximálního limitu a najdou každému člověku se zdravotním postižením pracovní místo. V tom rozsahu, co člověk dokáže nebo co umí a na co byl zrekvalifikován a paradoxně i jako vlastně celá ta společnost ušetří celé množství finančních prostředků a najde strašně moc lidem práci, která prostě je pro ně cenná, hodnotná.

Jiří VÁCLAVEK, moderátor
Setkala se ta pětice třeba i s nějakou negativní reakcí lidí zvenčí a jsou případně na něco takového připraveni?

Zuzana KIRCHNEROVÁ, autorka dokumentu
Nic zásadního jsme nezaznamenali, jakože vlastně ze začátku sousedé byli takoví, řekněme, ostražití a teď naopak, protože kolem nich žijí starší lidé, takže oni jim naopak různě pomáhají s údržbou zahrady a podobně. Jako překvapivě, ne, já to nechci nijak idealizovat, my jsme nechtěli dělat žádný dokument, který by měl být nějak jako propagační, snažili jsme se být co nejvíc realističtí, ale opravdu jsme se s ničím takhle kontroverzním nesetkali.

Jiří VÁCLAVEK, moderátor
Jak se dlouho připravovali na ten odchod z toho ústavu ve Šternberku právě do, do běžného života? A možná do jaké míry se připravovali třeba i na tu eventualitu odmítání ze strany okolí, pokud to jde.

Zuzana KIRCHNEROVÁ, autorka dokumentu
Tak ono se to úplně přesně nedá říct, protože oni už delší dobu, několik let byli připravováni už v rámci toho velikého zařízení Vincentina, na to, že se učili třeba mazat chleba a takovéhle tyto úkony a pak začali se učit v cvičném bytě, jaké to je žít v takovéhle malé skupince, což trvalo zhruba rok. No, a teď stále v té vile, kde žijí, mají vlastně sociálního pracovníka, který jim pomáhá jako učit třeba s financemi, když přesně jsou nějaké neshody, nějaké drobné neshody, co byly se sousedy, tak se snaží vyřešit, učí je to, jak být asertivní, což se jim, což bych řekla, že se docela povedlo. Tam máme i takovou jednu scénku přímo zachycenou, kdy vlastně ta hlavní protagonistka Žaneta se velmi zdatně ohradí proti sousedce.

Jiří VÁCLAVEK, moderátor
Ještě poslední věc mě zajímá, jestli dovolíte, vrátil bych se opět k tomu vašemu osobnímu příběhu. Vám jako matce, která se stará o mentálně postižené dítě, ze strany státu třeba v tuto chvíli chybí co nejvíc?

Zuzana KIRCHNEROVÁ, autorka dokumentu
No, já si myslím, že tady je problém a řekla bych, že to není jenom u matky postiženého dítěte, ale u jakéhokoliv pečujícího, třeba i kdo pečuje o  starší lidi nebo nemocné, že je tady vlastně taková, řekla bych, málo propustná ta péče. Že buď jsou ty ústavy a takováhle velká zařízení, kterých je pořád stále poměrně hodně a stát do nich investuje docela dost peněz a nebo se staráte doma. Ale vlastně takové ty odlehčovací služby, aby byly pro ty děti třeba kvalitní, levné tábory, aby si rodiče mohli na tři týdny v létě odpočinout, aby byly víkendové pobyty. Protože já si myslím, že většina rodičů ty své děti miluje a chce s nima být co nejvíce času, ale prostě potřebují si odpočinout a myslím, že třeba zrovna v problematice autismu se tomu výrazně třeba Petr Třešňák a tam bych řekla, že ta situace je vysloveně krizová, co se těch rodičů týče?

Tereza PALÁNOVÁ, gestorka psychiatrické reformy, ministerstvo zdravotnictví
Tak já vám moc děkuju za to, že jste to zmínila, protože to určitě ještě otevřeme v další části dnešní Devadesátku. Děkuju, že jste přišla, přeju hezký večer.

Klíčová slova: