Jak to vidí Cyril Höschl
ČRo Dvojka
-
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den. Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu Jak to vidí. A ve studiu vítám mého hosta, profesora Cyrila Höschla, ředitele Národního ústavu duševního zdraví. Dobrý den.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Dobrý den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Naší pozornost zaměříme na tři případy, které vyvolaly silné emoce. Inspirativní poslech. Jihomoravský kraj nebude stavět plánované dvě budovy chráněného bydlení ve Svitávce na Blanensku. Žít v něm mělo 12 lidí s lehkými mentálním postižením. Proti se postavila skupina místních obyvatel. Vadila jim například špatná informovanost, některým dokonce představa života v sousedství s handicapovanými. Jak na vás celý tento případ působí, pane profesore?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Je zajímavé, že poté, co se zprávy o tom objevily, tak se na mě tenhle ten dotaz hrne z mnoha stran, protože on trošku souvisí vůbec s postavením lidí, kteří se nějak jakkoliv odlišují, ať už jsou to tělesně postižení, nebo mentálně postižení, anebo psychiatričtí pacienti v té většinové společnosti. A týká se vztahu té společnosti k nim a obráceně. A tenhle ten jev je celkem všeobecný a všudypřítomný. A myslím, že je sycen směsicí na jedné straně omezenosti, na druhé straně z části oprávněných obav, ale také nedostatku informací, zanedbané osvěty a tradičního vzdoru proti neznámým novotám, kterému se někdy říká xenofobie, ale to není přesné.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Možná jenom doplním ještě pár informací. Strach mezi místními obyvateli vyvolaly například lživé zprávy o tom, že v domech prý budou bez jakékoliv kontroly bydlet sexuální devianti, nebo jedinci nebezpeční pro okolí, že se třeba ceny nemovitostí přistěhováním těchto lidí ve Svitávce znehodnotí, to ale nebyla pravda. Nakonec vedení obce, respektive kraje pod vlivem té petice ustoupilo od realizace tohoto projektu.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Je to škoda, že ustoupilo, protože mně to celé připomíná historii našeho stavění Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, když se ten projekt chystal a ten záměr vešel ve známost, tak proti nám místní, nebo mnozí z místních občanů sepisovali petice podobného rázu, že nedopustí, aby jejich děti ohrožovali sexuální devianti a podobné nesmysly. A dokonce založil webovou stránku proti stavbě Národního ústavu duševního zdraví a ta kampaň byla poměrně rozsáhlá. My jsme tam chodili s kolegy osobně na besedy s občany vysvětlovat, jak to ve skutečnosti je, nakonec díky osvícenosti části populace a hlavně vedení města Klecany se podařilo tyhle překážky překonat. Byly tam ještě jiné srozumitelnější, jako například, že se na té louce našla nějaká munice z 2. světové války, to znamenalo hned zastavit stavbu, pak tam kdosi pohodil lebku, to znamenalo zavolat kriminalisty a archeology a zase zastavit stavbu. A mezitím vám šlo penále za to, že se stavba zdržuje. Čili o tom by se dala napsat celá kniha. Ale tyhle ty postoje místních občanů, ty si pamatuju dost dobře, protože úžasně kontrastují s tím, jaká je nakonec skutečnost. Ten ústav se dostavěl, je tam 51 nebo 50 lůžek, jsou tam ambulance, je tam, jsou tam denní stacionáře, spánková laboratoř, čili pacienti tam chodí, ale ba co víc, ten celý ústav je velmi otevřen a prolíná se s tou místní komunitou, takže k nám děti z okolí chodí na obědy, dokonce v předškolním věku.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vidíme, jak důležité je vůbec tedy ta informovanost, nebo správná informovanost, komunikace.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Ano, ale je to zpočátku těžké, ale expost o tom, že jsme byli nemilované dítě, už nikdo nechce ani slyšet, protože naopak mnozí jsou pyšní na to, že to tam stojí, ještě ke všemu oproti těm developerským projektům to vypadá i docela hezky, do té krajiny to zapadá. Chodí k nám místní občané na koncerty. Jsou tam různé akce, které jsou otevřeny veřejnosti. A najednou není po protestech a po obavách ani stopy, ceny nemovitostí a pozemků neklesly, spíše naopak. Zlepšila se infrastruktura. Chodí tam studenti z univerzity, čili město ožilo. A myslím, že to je k oboustrannému prospěchu. A když se vrátím tedy k té vaší otázce, tak jistě dopady takového rozsahu nelze čekat od chráněného bydlení pro 12 osob, ale ty obavy jsou stejně nesmyslné, jako byly ty obavy v případě NUDZu, protože 12 lidí s lehčím nebo středním mentálním poškozením nepředstavuje vůbec, ale vůbec žádné riziko, ba naopak je dost možné, že může ta místní komunita takového zařízení a toho, že poskytne třeba určité služby, nebo zaměstnání, nebo za ním půjdou i nějaké další příspěvky, využít a nakonec se pyšnit na to, že něco dělá pro dobrou věc. Čili, tady si myslím, že je na místě spíš zlepšit tu osvětu, tu informovanost a ty obavy, které mohou být z části pochopitelné, umenšit a uvést na pravou míru a to je daleko asi prospěšnější cesta, než těm obavám, které nejsou oprávněné, ustupovat a ten projekt prostě zakázat, to je něco jiného, než když se bavíme o skládce jedovatého odpadu, tohle to prostě je činnost, která je po všech stránkách bohulibá a humanitární.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ostatně podobná zařízení jinde fungují, chráněné bydlení pro klienty s mentálním postižením existuje bez problémů i na jiných místech regionu, třeba v Blansku-Klepačově, v Boskovicích a tak dále. A starosta, pan Zoubek, řekl, že nyní i lidé, kteří podepsali tu petici proti výstavbě toho chráněného bydlení, tak se mu za to přišli omlouvat.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
No, ty příklady, které jste uvedla, tak to je jeden známý, jak tu osvětu podložit autentickou zkušeností, například tam udělat exkurzi, nebo ty občany, kteří se toho obávají, tak seznámit s těmi, v jejich sousedství už něco takového stojí a nechat je, ať se jich zeptají sami na to, jak to doopravdy vypadá, protože chápu, že těm politikům, nebo investorům, nebo té vrchnosti nemusí důvěřovat a nemusí věřit jenom těm dobrým úmyslům, ale mohou si to ověřit autenticky u těch, kteří už něco takového zažili, a to si myslím, že by měla být součást té osvěty.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se obecně podle vašich informací nebo zkušeností daří začleňovat, zapojovat spoluobčany s handicapem do té běžné společnosti?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Ono to jde velice pomalu a jde to obtížně. A někdy to je obtížné ve skutečnosti z povahy věci, protože ne každý je schopný v jakkoliv chráněné práci vydržet, nebo se jí soustavně věnovat, protože to záleží na tom funkčním postižení, na výdrži, kapacitě, úbytku těch mentálních nebo, chcete-li, kognitivních funkcí, a to všechno je třeba vzít v úvahu. Takže tady jakákoliv paušalizace není na místě. To znamená říkat šmahem, že každého zařadíme, nezařadíme. Jsou prostě ti, kteří nejsou začlenitelní. Na druhou stranu je ta paušalizace opačná, že kdo má nějaké postižení, tak by měl být někde za zdí, nebo někde v ústavu, nepřekážet a být za horizontem rozlišovací schopnosti většinové populace, tak ta je nejenom nesprávná, ale je také nelidská svým způsobem a nepodložená, protože spousta, nebo významná proporce těch, kteří buď trpí duševní poruchou, nebo mentálním postižením, tak jsou schopni v určitých v chráněných, nebo omezeně náročných podmínkách fungovat. A je třeba jim ty podmínky ušít na míru. A to dneska možné je, protože v té společnosti se daří docela dobře a je škoda nechat ladem lidské životy, které se mohou uplatnit a nakonec řada reportáží i takových vstupů, které v souvislosti s tím případem ve Svitávce uvedla Česká televize, tak to krásně ukazují, je spousta stereotypních nebo manuálních činností, které jsou pro tyhle ty lidi rehabilitující a dokonce i zábavné. Zatímco zdravý výkonný jedinec by jimi opovrhoval, nebo se nudil. A když si to takhle rozdělíme, tak každý podle svých možností najde uplatnění a nakonec nemusí hrát pouze roli toho chovance, ale může hrát roli aktivního spoluobčana.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
S rostoucími počty případu spalniček se obnovila debata o očkování. Za první 2 měsíce se spalničkami nakazilo v České republice více lidí než za celý uplynulý loňský rok. Spalničky řádí už ve všech regionech. Nejhorší situace je podle nejnovějších zpráv v Praze, ve východních Čechách a v Moravskoslezském kraji. Nemalá část očkovaných už proti této vysoce nakažlivé infekci není imunní. Jaká je odpověď na to - očkování povinně, pane profesore?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Tak samozřejmě, že podrobnější odpověď na tuhle otázku by příslušela nějakém infektologovi nebo epidemiologovi, ale obecně z medicínského hlediska základním preventivním opatření proti šíření přenosných chorob je očkování, tečka. Všechny ostatní možnosti, alternativy a tak dál, jsou daleko a daleko méně průkazné. A tady platí jasné pravidlo, že riziko jakýchkoliv infekcí tohoto typu stoupá s klesající proočkovaností populace. Čili, když máme méně než, já nevím, 95 % proočkovanosti v populaci, tak se tyhle choroby začnou šířit. A já se bojím, že to je jedno z největších nebezpečí různých antivakcinačních kampaní a takových těch aktivit těch různých biomatek a tak dál, který budou pak mít na svědomí, a tady si troufám říct zcela otevřeně smrt mnoha a mnoha dětí, které v době, než nastoupila éra očkování, umíraly jako na běžícím páse. Ono by to chtělo se podívat trochu do historie a podívat se na dobu, kdy proočkovanost naší populace byla malá, nebo žádná. Řekněme si konec 19. století a doba před tím, tak to se v každé rodině v průměru polovina dětí nedožila školního věku a umíraly na nejenom zarděnky, ale na černý kašel a neštovice a já nevím, co všechno, čili to jsou nemoce, které ve svých důsledcích mohou být velmi nebezpečné, záškrt například. A my jsme jim odvykli právě proto, že v polovině minulého století ta proočkovanost stoupla tou masivní kampaní a dostupností zdravotní péče tak, že mnohé z těch chorob prakticky vymezily u dětí. Já nevím, kdo zažil kdy v poslední době záškrt třeba, nebo černý kašel, pertusi, to jsou choroby, které v době mého dětství prakticky vymizely. No, teď se začínají zase vracet. A spalničky, to je taková první varovná vlaštovka, která signalizuje, co by se mohlo stát, kdyby proočkovanost populace klesla. Je pravda, že každá matka nebo každý rodič má právo rozhodovat o rizicích pro své dítě, a tady to je taková zvláštní nebo specifická etická otázka, kde se do konfliktu dostává zájem individuálně, to znamená, nevystavit své dítě riziku vedlejších účinků očkování, rovnou si poznámkou pod čarou řekněme, že to riziko je velice, velice nízké, to jako riziko toho, že jdete do školy a spadne na vás balkon, je srovnatelné. Také je to možné. A zájem celospolečenský, to jest nemít, nemít to riziko té infekce takové, aby začaly umírat děti. A ten zájem veřejný je s tím zájmem individuálním v protikladu. Zájem veřejný je mít všechny proočkování, zájem individuální je nevystavovat se riziku vedlejších účinků. A těch příkladů, kdy je zájem individuální a zájem veřejný v konfliktu je víc. A já si myslím, že z tohohle hlediska by bylo třeba se těmto problémům věnovat a řešit ty konflikty v zájmu individuální a veřejného, to se týká taky zkoušení léků a dalších oblastí.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
A kdo by o tom měl rozhodnout ve finále?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Já si myslím, že by to mělo být předmětem, já jsem proti možnosti jakéhokoliv autoritativního rozhodování, ale že by to mělo být předmětem veřejné diskuse a určitého politického konsensu na základě té diskuse a ti odborníci, to by měli být autoritativní nařizovatelé a diktátoři, ale měli by být konzultanty přinášejícími do této diskuse věcné argumenty a napomáhající přesvědčit veřejnost tak, aby ty principy a ta rizika spojená s očkováním, respektive neočkováním dokázali správně vyhodnotit. To riziko, co se bude dít, když se nebude očkovat, já násobně, řádově násobně vyšší než riziko, co se jednotlivcům může dít, když se očkovat bude.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Umíme debatovat věcně?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
No, musíme se o to neustále snažit a je to nekonečný proces samozřejmě, to máte pravdu. A to vidíme i v jiných oblastech veřejného života a v mediálním prostoru, té věcnosti pod vlivem emocí často ubývá. A čím je ta debata vzrušenější, tím ta věcnost se dostává víc do pozadí, ale na druhou stranu se o to musí neustále usilovat, vždyť i úkolem nakonec médií, jako je i rozhlas a to, že si tady povídáme, je určitá kultivace toho veřejného prostoru a přinášení věcných argumentů a od toho tady vlastně ta osvěta a ty možnosti, které dneska jsou i na internetu a podobně, tak od toho to tady je.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Emoce do třetice vyvolal dokumentární film televize HBO nazvaný Na odchodu z Neverlandu, ve kterém 2 dospělí muži obvinili již zesnulého zpěváka Michaela Jacksona ze sexuálního zneužívání. Ten snímek spustil lavinu reakcí. Správci pozůstalosti po popové hvězdě zažalovali televizní společnost. Některé rozhlasové stanice, zejména v Austrálii, v Kanadě, ale i ve Spojených státech stahují Jacksonovy písně z éteru, tvůrci populárního animovaného seriálu Simpsonovi uložili celou jednu epizodu do trezoru, protože jednu z postaviček namluvil právě Jackson. Fanoušci zpěváka, svůj idol, zuřivě brání především na sociálních sítích. Na co poukazuje tento příběh, pane profesore?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Ten poukazuje na stupiditu těch kampaní, které teď probíhají a šíří se sem zejména tedy z Ameriky, ať už jsou to ideologicky zabarvená, ideologická zformulovaná hnutí za práva těch či oněch menšin a politické korektnosti a podobně, které ve svých absurditách, přestože na začátku byly vždycky dobré úmysly, končí pak takovými totalitními přístupy, které připomínají, a my nemusíme chodit se svou zkušeností daleko, 50. léta tady, autor, který upadl v nemilost, protože se prohřešil, já nevím, tím, že mu někdo z rodiny emigroval, nebo že někde kritizoval vládu, tak se zavřel do trezoru, filmy se stáhly a bylo to jako s Michaelem Jacksonem v Americe, v této nejsvobodnější zemi světa, což je nesmírně, nesmírně smutné. Ta otázka totiž přináší na scénu jedno zvláštní dilema, které už upadlo v zapomnění a které se tímto vrací, a to je, a zase takový etický a vlastně i filozofický spor o to, do jaké míry osobnost a tvorba spolu souvisí a do jaké míry by jedno mělo být zodpovědné za druhé. To znamená, má tvorba, mají písničky nazpívané Michaelem Jacksonem a filmy namluvené Michaelem Jacksonem, nezodpovědnost za to, co on provedl, abychom si rozuměli. Kdyby Michael Jackson žil, byl obviněn a byly mu ty či ony přestupky nebo trestné činy dokázány, tak nechť je za ně spravedlivě potrestán, nechť se třeba i ve vězení, ale vždyť ty písničky za to vůbec nemůžou a ten člověk by fenomenální. Ono, kdyby dneska se tyhle ty propagátoři s boží spravedlnosti pustili do Wolfganga Amadea Mozarta, tak by možná dopadl hůř než Jackson z mnoha důvodů. To je něco, nad čím bychom se měli zamyslet. Je sice pravda, já jsem kdysi absolvoval se zesnulým Zdeňkem Neubauerem takovou rozmluvu o tom, jestli by vědecké práce lékaři smrti Mengeleho měly být stále citovány, ony byly citovány až asi do 60. let, a jestli by ty výsledky jeho experimentu, které ovlivnily fyziologii a byly to kruté nelidské pokusy v těch koncentračních táborech, jestli by měly být vzaty v úvahu a v té vědě jaksi respektovány, anebo nikoliv. Tam jsme se spíš shodli na tom, nebo já jsem byl toho názoru proti svým oponentům, že by měly být vymazány, protože ten případ je jiný, tam ty výsledky byly přímo produktem toho mučení a bezprostředně s tou nelidskostí a zrůdností toho autora souvisely jako její produkt, byť společensky použitelný, kdežto tady to je něco úplně jiného, osobní život a sexuální, řekněme, odlišnosti, čili parafílie Michaela Jacksona vůbec nesouvisejí s tím, jakou hodnotu a jaké poselství přinášejí jeho písničky, které za to opravdu nemůžou a ještě ke všemu je na tom nejsměšnější to, že ten člověk už je dávno mrtev, takže když už se nemůžou pomstít jemu, tak začnou trestat jeho umění a ten Neverland, nebo jak se to jmenovalo,...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ten jeho ranč v Kalifornii.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
...chtějí srovnat se zemí buldozerama, no, to jsme tady v 50 letech stalinismu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak silný vliv má na nás veřejné mínění, nebo i na třeba v tomto případě dokonce jeden módní gigant stáhl ze své nabídky letošní letní kolekci, která byla inspirována právě tímto zpěvákem?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Je to smutné, je to směšné a je to ukázka toho, jak se ty různé ideologické deformace a nebezpečné agregace k takovému totalitárnímu pokrokářství mohou objevit i v tradičně svobodné společnosti. A smutnější je to o to, že vlastně je to celosvětový fenomén a není od něj do značné míry nikam úniku a jediná možnost je se mu aktivně bránit a zadržet jeho epidemické šíření po celé zeměkouli, protože díky dneska té rychlosti komunikací a tomu sdílení všeho v tom mediálním prostoru, zejména těch informačních technologií, je, není už vlastně kam se ukrýt před tím, co se jimi valí a co převažuje potom takový ten myšlenkový a módní mainstream, kde říct něco proti znamená se prakticky zničit.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
V každoročně zveřejňované statice indexu světového štěstí se Česká republika umístila na 20. místě a polepšila si tak o jednu příčku oproti loňsku. V žebříčku 156 zemí se opět za prvním Finskem umístilo Dánsko, pak Norsko, Island a Nizozemsko. Zprávu připravuje agentura OSN a hodnotí kategorie jako příjem, svoboda, důvěra, střední délka života, sociální podpora a štědrost. Ještě pro informaci, Slováci jsou na 38. místě. Německo spadlo z 15. na 17. místo. Rusko z 59. na 68. A Čína klesla z 68. místa na 93. místo. A na konci té tabulky jsou Súdánci.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Já k tomu mám jednu takovou zajímavost, která je svým způsobem provokativní. Všimla jste si, že v těhle těch žebříčcích opakovaně se na špici vždycky umisťují skandinávské země.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Přesně tak.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Nejčastěji Dánsko, teď Finsko a podobně. A naopak na opačném konci, na chvostu toho žebříčku jsou většinou africké nebo subsaharské země. A jeden z našich kolegů, psychiatrických genetiků, si dal tu práci a upozornil na to, že mezi těmito populacemi lze určit jakousi genetickou vzdálenost v podobě přítomnosti určitých alpro serotoninový transportér, to je molekula, která je v mozku důležitá právě pro například působení mechanismu, působení antidepresiv, souvisí tedy s obratem serotoninu a s tím, jakou máme náladu, nechme stranou ten mechanismus. No, ale když se ta genetická vloha, ty variace tohle toho genu mapuje, tak se dá zjistit, že některé populace jsou si bližší a některé jsou si nižší. A on právě seřadil tyhle ty žebříky vytvářené podle takových proměnných, které jste jmenovala, a zjistil, že vlastně v tom žebříčku si vede tím hůř, čím vzdálenější, každý ten národ, čím vzdálenější je geneticky od Dánu. Čili, ti, co jsou k Dánům geneticky bližší, v tom aspektu toho serotoninového transportéru, tak jsou na špici...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
To vysvětluje ten sever.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Švédové a ti Skandinávci. A ti, co jsou nejdál, tak ti jsou na chvostu, ať už vezmeme, já nevím, Senegal, Ghanu a podobně. To může být pravda, nemusí, takhle, pravda to zřejmě je, ale může to být náhoda, nemusí to spolu souviset a je to každopádně zajímavé a je to také taková otázka do pranice té kauzality, co je čeho příčinou, nicméně je to zajímavé, ale abychom to nepřeháněly, tak všechny tyhle ty žebříčky je třeba brát s určitou rezervou, protože kdyby se 2 lidi sešli, tak budou mít 5 názorů na to, co je štěstí, jaká se dá definovat a z čeho se skládá. A k tomu je třeba přistupovat vždycky s rozumnou skepsí.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Otázka, jestli jde o serotonin nebo dobře nastavený sociální systém?
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Anebo jestli dobře nastavený sociální systém je důsledkem nálady, kterou produkuje ta genetická odolnost vůči zátěži. To by bylo na dlouhé povídání. A jsou to notabene také vědecké úlohy, které se právě za pomoci propracované metodologie řeší, protože ti badatelé jsou si vědomi toho, že to není jednoduché a že vést důkaz v téhle té oblasti je vždycky s určitým rizikem, že se dostaneme někam, kde se od té pravdy vzdalujeme místo, abychom se k ní přibližovali, ale je třeba si toho být vědom. Takže brát ty žebříčky s rezervou. A mít na pozadí i to, že možná to štěstí je také determinováno naší biologickou vlohou.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Profesor Cyril Höschl a jeho názory. Já vám za to děkuji a přeji hezký den. Na slyšenou.
Cyril HÖSCHL, ředitel, Národní ústav duševního zdraví
Na shledanou.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mým zítřejším hostem bude hudebník Jiří Hlaváč. Zita Senková se těší opět zítra na slyšenou.

