Se svým národem si moc nerozumím

...Zavolal mi primář z Budějovic, že člen našeho divadla utrpěl úraz a abychom se připravili na to, že už nikdy nebude chodit. Neuměl jsem si to představit. Honza byl nejživější člen souboru. Když mluvil, vždycky zároveň něco dělal rukama, aby neztrácel čas. Vyprávěl a při tom spravoval kabel, běhal okolo, šplhal… a teď byl odsouzen k životu vsedě.

Řekli jsme si, že ho nasadíme do rolí, kde jeho postižení nebude vidět. Třeba písař ve hře Blaník. Nebo děd Vševěd v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Když jsem mu v nemocnici v Brně řekl, ať si nemyslí, že jako herec skončil, myslel, že si dělám srandu. Ale bylo vidět, že to je největší injekce, kterou mohl dostat. Dlouho jsme ho po představení nezvali na děkovačky, aby lidi nepoznali, že je na vozíku, až nám pak jednou řekl, že se chce taky klanět. Byli jsme hloupí, báli jsme se, že když ho diváci uvidí, přejde je smích.

Mimochodem, kdybych mohl doporučit firmám, co dělat v okamžiku, když se něco podobného stane jejich zaměstnanci, tak bych jim poradil: Vymyslete pro něj pozici, aby mohl zůstat mezi svými. To je největší dar, který může dostat. ...

 

Klíčová slova: