Začlenění lidí s DS do společnosti

ČT 24

-
 

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Takže dá se říct, že by onemocnění Downovým syndromem přinášelo něco, co by třeba do herecké profese neslo nějaký výrazný limit. Samozřejmě asi člověk nemůže být filmový kaskadér, předpokládám, kvůli nějakým fyzickým dispozicím, ale takto na dramatické scéně to vlastně žádný výrazný problém není. Cítíte to podobně?

Monika MELZEROVÁ, místopředsedkyně Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem
Dalo by se to tak říct, pokud pomineme ten handicap v řeči, ve výslovnosti a naučíme se s tím žít a vezmeme ho jako fakt, tak je to určitě herectví jako každé jiné.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Když se zeptám jako dvou matek dětí s Downovým syndromem, co je vlastně podle vás, když jsme se bavili o limitech na jevišti, tak co je podle vás největší limit mimo jeviště, jestli nějaký vůbec je, Jitko, co byste řekla?

Jitka VRBKOVÁ, režisérka
Každý z nás máme nějaký limit a každý ten limit má někde jinde a já vlastně po své dceři chci nakonec totéž, co po svých dalších dvou synech, kteří jsou takzvaně bez handicapu. To znamená, aby byli v životě spokojeni, aby našli něco, co je bude v životě naplňovat, aby našli práci, která je baví a aby našli smysl života, a to chci po své dceři a je mně jedno, co bude potom konkrétně tou náplní, takže já bych asi o limitu, o limitech bych asi nemluvila, protože každý máme limity a každý se musíme se svými limity vyrovnávat.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Paní Melzerová, cítíte to podobně?

Monika MELZEROVÁ, místopředsedkyně Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem
Cítím to podobně, ale po těch 20 letech už vím, že tam je limit v tom, že nemají tu rozhodovací schopnost, nemají takovou tu schopnost, co máme my, když se o něčem chci rozhodnout, tak dokážu domyslet následky toho rozhodnutí, a to oni většinou nedokáží, takže tam budou vždycky potřebovat někoho, kdo jim pořádně vysvětlí, když se rozhodneš, tak stane se to a to, a když jinak, tak se to stane takhle.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Já přemýšlím nad nějakým dobrým tipem, který bysme mohli směřovat k lidem, kteří nemají třeba zkušenosti s touto diagnózou, jak vlastně komunikovat, jak se, jak se nedostávat do vzájemné tenze a nepochopení lidí s diagnózou a lidí bez diagnózy, jestli se to také dá zobecnit, anebo se musíme spokojit s tím, že zkrátka každý jsme jiný a musí se k tomu přistupovat individuálně, Jitko, co byste řekla?

Jitka VRBKOVÁ, režisérka
Já si myslím, že by se lidé neměli bát a moje zkušenost je taková, že i když někdo přijde a začne se ptát a velice se ošívá, vlastně vůbec neví, tak pokud přichází v dobrém, tak on to časem jako pochopí a porozumíme si, porozumí těm lidem. A je to ve výsledku v pořádku, takže já myslím, že by lidi jako se neměli příliš bát, jak mluvit s tím a s oním, a když budou mít dobré srdce, tak na to prostě dřív nebo později na to dojdou a na to přijdou.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Je to tak?

Monika MELZEROVÁ, místopředsedkyně Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem
Je to tak. Navíc oni mají takový šestý smysl, takže oni stejně odhalí na první dobrou, jestli to myslíte, nebo nemyslíte upřímně.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Tak něco je, pravda, dobrý úmysl. Ten asi samozřejmě přináší dobré výsledky, ale už /nesrozumitelné/ zmiňovala, že jsou tady možná i systémové handicapy někdy. Zubaři třeba, kteří se tu a tam zdráhají přijmout pacienta s Downovým syndromem, předkládám, že to asi nebude jediný problém, na který člověk může narazit při kontaktu s úřady nebo při kontaktu s nějakým oficiálním místem. Napadá vás nějaký limit, který by se zkrátka dal zlepšit, kdyby na to úředníci více mysleli, paní Melzerová?

Monika MELZEROVÁ, místopředsedkyně Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem
No určitě se dá zlepšit ten lidský přístup, protože většinu je to v těch obavách, protože tradovalo se nebo jsme ještě taky generace, která slyšela, že nespolupracují, je s nimi obtížná komunikace. A pokud ten lékař už se a priori dopředu obává, že u toho zubaře neotevře pusu, tak se brání komplikovat si práci.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Stává se to tedy?

Monika MELZEROVÁ, místopředsedkyně Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem
Stává se to, ale zase musím říct, že spousta rodičů, kteří těm dětem svůj strach ze zubaře vlastně jako podsunou a pak se to dítě bojí 2× tolik, takže je to prostě jenom o tom přístupu.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Jitko, je ještě něco jiného než zubaři třeba? Dělá vám problémy?

Jitka VRBKOVÁ, režisérka
No já si třeba myslím, že by nám hodně pomohlo, mám teda malou dceru, která dost často nevydrží dlouho čekat v čekárně a konkrétně u toho zubaře, ale i jiných doktorů by nám pomohlo, kdybychom měli nějaké automatické právo přednostního přijetí, protože když jdeme na vyšetření 10 minut poté, co přijde do čekárny, tak se dcera nechá vyšetřit, když čekáme hodinu, nedej bože 2, nedejbože víc, tak se vyšetřit nenechá nebo se vyšetří jenom špatně a potom musíme chodit znovu nebo třeba ten zub není zpraven dost dobře a tak dále, takže tohle je třeba taková věc, která by asi nikomu moc neublížila a nám by pomohla. A potom si myslím, že by nám všem velice pomohlo, kdyby třeba kartičku ZTP/P dostali lidé na základě diagnózy Downův syndrom během prvního roku života a měli ji na doživotí, protože vlastně musíme pořád znovu žádat a pořád znovu předkládáme lékařské zprávy, a přitom ta základní diagnóza se nezmění.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Ano, to vlastně zůstává stále stejné, není potřeba asi každý rok kontrolovat, zda se něco nezměnilo. Leo, ty přece jenom se setkáváš i v novinářské práci s problémy, které lidé s handicapem zažívají. Jsou tedy nebo je česká společnost obecně včetně úřadů připravena na to, je přijmout na 100 % a to, co jsme tady teď dali dohromady, ty nějaké 3 body, které můžou komplikovat život, tak to je skutečně všechno? Napadlo by tě ještě něco?

Lea SUROVCOVÁ, redaktorka ČT, autorka dokumentu
Já, teď v tuhle chvíli mě úplně to nenapadá. Já nevím, no.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
Jenom /nesrozumitelné/ samozřejmě.

Lea SUROVCOVÁ, redaktorka ČT, autorka dokumentu
Já nevím, třeba napadá určitě, já jsem třeba nedávno řešila příspěvky o péči, kdy žádali rodiče jak handicapovaných dětí, ale tak třeba rodiče, které mají vážně nemocné děti s rakovinou. A opravdu nebylo možné dostat se k těm příspěvkům. Třeba to dítě 2 roky žilo s tou maminkou v Motole, ale podle těch lékařů nebo těch revizních posudkových lékařů, to bylo, že vlastně to dítě samostatné, že může si zajít na záchod, a to je třeba pro mě teď obrovské téma. Byla bych ráda, aby se začalo řešit, ono už se začíná řešit třeba na MPSV, takže bych byla ráda že, aby se tohle třeba posunulo, protože jsou v takových jakoby těžkých situacích třeba tyto rodiny konkrétně.

Klíčová slova: