Všichni jsme zpackaní

Více než deset let se snažil vzdorovat následkům dětského onemocnění, které omezily jeho schopnost chodit. Marně. Z okna nevyskočil, jak v rozčarování plánoval, ale vzchopil se, vystudoval psychologii a dnes pomáhá  

PATRIK PROCHÁZKA řešit trápení jiných.  

- Dětství strávené v nemocnicích, spousta operací, naděje doktorů, přání rodičů. Všechno se točilo jen kolem jednoho - abyste začal chodit. Jak jste to jako dítě vnímal?  

Můj táta chtěl doma vrcholového sportovce, protože on sám byl vrcholový sportovec a toužil po nástupci. Hned po narození jsem ale překonal zápal plic, můj vývoj tím byl pomalejší a chůze mi později nešla tak dobře jako ostatním. Rodiče se mnou docházeli k doktorům a říkali: "Klidně mu uřízněte hlavu, hlavně ať je normální, ať z něho máme toho vrcholového sportovce." Absolvoval jsem všemožné operace, rehabilitace a různá jiná léčení a do toho, abych chodil, se vložila spousta energie, času i peněz. Žádný rodič v Česku - a záměrně říkám v Česku -se nechce vzdát představy, že jeho dítě bude normální a zdravé. Já sám se často cítil jako černá kočka. Když mě lidi potkali, brali to tak, že se jim stane nějaké neštěstí nebo že to ode mě chytnou. Tohle v naší republice vnímám dodnes. Lidi mají pocit, že musím chodit, protože to je přece normální.  

- Toužíte vy sám po tom, ještě někdy chodit? Kdyby se objevila šance, že byste nemusel používat vozíček, využil byste ji?  

Ne, už bych to nebyl já. I kdybych si židli měl ponechat jako jediný, nechám si ji. Jsem přesvědčen, že to pro život důležité není. Není podstatné, že něco neumíte, to vás neposune. Podstatné je to, co umíte. Teď potřebuju vkládat energii do toho, abych svůj život nějak využil a abych tu pomohl něco změnit.  

- Nebylo by pro vás ale ve všech směrech jednodušší, kdybyste byl zdravý? Po tom přece touží každý.  

Zdraví je jedna velká iluze. Z pohledu medicíny totiž není zdravý nikdo, i těhotná žena je nemocná. Filozoficky se dokonce dá říct, že jsme všichni smrtelně nemocní - tou nemocí je sám život a my se uzdravíme až smrtí. Ten, kdo dostane termín, může být vlastně šťastný, že ví, kdy to přijde. Každý den bychom se měli těšit na to, co nám přinese, protože přináší i smrt, což je dobře, protože bez ní bychom život nedokázali procítit. Měli bychom pocit, že je fádní. Jakmile si ale člověk uvědomí, že zítřek možná nepřijde, život ho začne bavit.  

- Takhle to vnímáte dnes, ale když vám bylo dvanáct, chtěl jste v dopise na rozloučenou všem vzkázat, jak nepříjemné je, když se k člověku chovají jako k postiženému, a skočit z okna. Co vás přimělo to neudělat?  

Asi by to pro mě bylo těžké. Fyzicky. Musel bych se nejdřív někam vyškrábat a na to jsem byl moc líný. Proto jsem se rozhodl žít a hlavně žít podle sebe. Vnitřně jsem cítil, že bude lepší, když se začnu aktivně podílet na nějaké změně, ze které se budu třeba i radovat, než abych to zabalil s nějakým dopisem. Později jsem si dělal legraci, že by se při mém štěstí stejně ztratil a celé by to bylo zbytečné.  

- Čiší z vás radost ze života, optimismus a odhodlání. Kde berete sílu?  

Život je jedna velká legrace. Je potřeba tu legraci nejen hledat a užívat si ji, ale i ji vytvářet. Taky mám svoje krize, jen to lidem neříkám. Ne že bych se styděl, ale nejsem zvyklý si stěžovat. Radši se směju, smích je cesta kamkoli.  

- Teď jste díky svému životu a práci inspirací pro druhé. Jaké ale byly začátky, kdy jste se odrážel ode dna?  

Když jsem vyrůstal, měl jsem pocit, že mě všichni v Česku berou jako fuckup - něco, co se nepovedlo. Až v Americe jsem poznal, že to tak být nemusí a že naopak můžu být inspirací. Protože ať už se vám v životě stane cokoli, můžete jít dál, všechno se dá zvládnout. Po návratu jsem se seznámil s Tomášem Studeníkem, který tady rozjel FuckUp Nights -takové večery, třeba v Lucerně, kdy známé osobnosti i obyčejní lidi mluví o tom, co se jim nepovedlo, a snaží se předat to, že i na neúspěchu lze stavět úspěch. Že je vlastně jeho základním kamenem. Na večerech vystoupili herečka Aňa Geislerová, farářka Sandra Silná, zpěvák Tomáš Klus a mnoho dalších. Díky tomu jsem pochopil, že fuckup jsme všichni. Nejenže fuckupy děláme a je to v pohodě, ale všichni jsme z nich vznikli.  

- Čím myslíte, že můžete lidi inspirovat?  

Tím, že překážky beru jinak. Nevnímám je jako něco, co bych nechtěl, ale jako něco, co je pro mě v životě podstatné a posouvá mě dál.  

- Není lepší se těm překážkám, když to jde, vyhnout a usnadnit si už tak náročný život?  

Naopak, když mám před sebou nějakou překážku, najdu ještě větší, aby se mi ta původní zdála menší, a tu tím pak přebiju. Teď aktuálně jednu řeším. Vrátil jsem se do Čech s cílem pomáhat lidem posouvat se v životě dál, a dostal jsem se do situace, kdy potřebuju pomoc sám. Tady si každý myslí, že když máte židli, je o vás postaráno a vy jen benefitujete ze zdravotního a sociálního systému, všechno máte zadarmo, jste zabezpečeni, máte bydlení a věci, které potřebujete. Tak to ale není. Mně se třeba teď po osmi letech rozpadá židle a můj asistenční pes Theo, kterého mám půl roku, měl být zaplacený z grantu ministerstva práce a sociálních věcí, ale ten padl. Thea proto musím zaplatit sám, což je dvě stě třicet tisíc. Židle stojí sto šedesát tisíc. Do toho bydlení, na které mi nikdo nepřispívá, za to platím čtyřicet tisíc měsíčně, protože cenově dostupný bezbariérový byt jsem nesehnal. Na židli mi pojišťovna přispěje jedenadvacet tisíc, ale fakt, že stojí o sto čtyřicet tisíc víc, nikoho nezajímá. Navíc když mi přispěje, je židle její majetek, přestože člověk zaplatil zbylých sto čtyřicet tisíc ze svého. Nesmyslné zákony. Navíc vás všichni vnímají jako charitu. Řeknou: "Dáme vám stovku a buďte spokojený."  

- Plno lidí v podobné situaci hledá pomoc v neziskovém sektoru.  

Se sbírkami nesouhlasím, protože si myslím, že to je nedůstojné. Nikdo by se přece neměl ocitnout v situaci, kdy bude muset žebrat. Jakmile totiž jednou začne, nikdy se z toho nedostane - stane se charitou a nikdo ho nebude vnímat jako plnohodnotného člověka. Tím se dostávám k tomu, že i přesto, že mě stát staví do role invalidního, neplatného člověka, můžu vystudovat tisíce škol a dělat cokoli, ale pro systém a společnost budu stále nepotřebný. Mě však baví se denně prát s nálepkou nepotřebného člověka, protože mám pocit, že tím otvírám cestu dalším lidem.  

- Jak by to tedy podle vás mělo fungovat? Co by se mělo změnit?  

Samozřejmě vím, že se lidi nacházejí v různých složitých situacích, jenže když už by byla jednou z možností, jak člověku pomoct, sbírka, pak by to mělo jít z daní, které všichni platíme. Na to přece jsou. Hlavně je potřeba, aby systém pochopil, že lidi jsou výjimeční, že každý může společnosti něco předat.  

- Receptem je tedy hledat u všech postižených výjimečnost?  

Důležité je to, do jaké role člověka postavíme - zda do znevýhodněné, kdy se od něho budeme odvracet, aby od nás nic nepotřeboval, nebo ho naopak budeme podporovat, protože je díky něčemu výjimečný. Měl jsem třeba schůzku s paní z vedení Českých drah a hodinu jsme se bavili o tom, jak nakládají invalidu a že i když zrovna nemají vagon pro vozíčkáře, neznamená to, že nemůžu jet v tom pro cyklisty, prostě jsem si zrovna vybral špatný sport. Paní mi nakonec řekla, že mám pravdu, že když se má sejít s postiženým, řekne si, co s tím debilem bude dělat. Kdyby jí ovšem někdo řekl, že se potká s výjimečným člověkem, řekla by si: "Wow - a čím je výjimečný?"  

- Každý ale není tak silný, nebo dokonce vůbec schopný v sobě tu výjimečnost najít. Co pak?  

Když do vás bude někdo neustále šít, že jste ošklivá a tlustá, i vy sama se budete časem považovat za ošklivou a tlustou. Podobné je to s naším systémem - pokud vám budou říkat, že jste postižená, invalidní, nepotřebná, imobilní, budete se tak cítit, budete mít pocit, že nejste ničím výjimečná, že vás nebaví žít, a nebudete tu výjimečnost v sobě hledat. Tu vám musí někdo pomoct v sobě najít.  

- Tohle říkáte svým klientům? Pomáháte jim tu výjimečnost hledat?  

Já se specializuju na lidi, kteří mají pocit, že život už nejde dál. Snažím se jim pomáhat, aby pochopili, že nejdůležitější je vědomí, že situaci zvládnou. Taky dělám terapeutická sezení pro rodiče výjimečných dětí, aby si uvědomili, že jejich potomci nejsou postižení, nýbrž výjimeční. Psychologická praxe u mě ale tvoří tak dvacet procent práce, protože v Čechách je psychologie zatím pořád něco podobného, jako když si najmete prostitutku OE lidi se za to stále stydí. Většinu mé práce tvoří školení pro firmy, kde vedu zaměstnance k nalezení pozitivního smyslu ve všem, co se nám v životě děje. Jsou to takové přednášky, které lidi dokážou posunout, aby pochopili, že všechno, co řeší, se dá vyřešit i jinak, s čistou hlavou a bez stresu. To mě živí nejvíc. Nesmím ale opomenout práci na Metropolitní univerzitě, kde přednáším základy psychologie.  

- Co vás vedlo ke studiu psychologie?  

Dokázat pochopit, proč lidi vnímají věci tak, jak je vnímají. Naučit se líp vysvětlovat. A hlavně šlo o útěk ze země, kde vás všichni berou jako něco špatného a bylo by lepší, kdybyste nebyl.  

- V Americe to bylo jiné?  

Tam společnost vaši židli nevnímá jako přítěž. Tady je to komplikace, všichni začnou hned přemýšlet o tom, co všechno nemůžete. Ale já můžu všechno a s tím denně pracuju.  

- Otvírá vám židle naopak nějaké dveře víc, než kdybyste ji neměl?  

Pomáhá mi odhodlat se oslovit jakéhokoli člověka na ulici. A vlastně mi dává i tu možnost, protože kdyby vás venku oslovil kdokoli jiný, asi si řeknete, co to je za úchyla. "idle mě k lidem dostává blíž, a to i v praxi.  

- Vaším denním chlebem je říkat si o pomoc. Musel jste se to učit?  

Asi jo. Málokdo má totiž koule na to, stoupnout si ke schodům a říct: "Dobrý den, můžu vám nabídnout posilku zdarma?" Ale je to zase větší legrace než volat: "Panebože, já jsem ten chudák, pomozte mi."  

- Takže humor funguje?  

Jo. Nikdo nechce kolem sebe smutek. Lidi se odvracejí, aby pak nemuseli doma brečet do polštáře, jak je život krutý.  

- A empatie?  

Myslím si, že empatie některé věci spíš blokuje, člověk se pak dostává do situace, že ho okolí lituje. Každý život, aš je jakýkoli, je skvělý. Za mnou chodí lidi a říkají: "Vy jste dobrý, studujete prestižní školy, děláte projekty, ale co ti, kteří nic nedělají a my za ně platíme peníze z našich daní?" Společnost si vlastně říká: "K čemu nám ten postižený je?" Ti, kteří mě neznají a nevědí, co umím nebo kdo jsem, mě vnímají úplně stejně jako toho, který leží v posteli, nic nedělá a jenom bere peníze.  

- Před chvílí jste říkal, že úsměv otvírá dveře. Jaký by měl být?  

Svobodný a ničím nepotlačovaný. Když třeba rodiče říkají dítěti "nesměj se mu", způsobí to, že se mi pak to dítě začne vyhýbat a radši se na mě ani nepodívá. Ten kořínek, že by se člověk neměl smát v každé situaci, je tedy už v dětství, a to je špatně. Já byl vždycky rád, když se mi někdo smál OE smál jsem se s ním. Pořád je to lepší, než když se na vás někdo ani nepodívá. Taky proto si přeju, aby úsměv a smích byly svobodným projevem víry, aby je už nikdo nepovažoval jen za projev neúcty, nesoucitu nebo zlehčování.  

- Zatajil jste někdy, že máte vozíček? Aby vás brali vážně?  

Dělal jsem to tři roky. Scházel jsem se s různými lidmi na seznamkách nebo na Facebooku. Byl jsem to já, Patrik Procházka, akorát na Facebooku nebyla ta židle. A oni neměli ponětí o tom, že ji mám. Dobré to bylo v tom, že většina z nich by se se mnou nesetkala, pokud by o ní věděla.  

- Co se stalo, když se pak s vámi sešli?  

Většina utíkala, jakmile uviděla židli.  

- Proč jste to dělal?  

Byl to experiment. Jestli je větší šance, že se se mnou lidi setkají, když jim to neřeknu. A jestli setkání, kde zjistí, že mám židli, k něčemu bude. Zajímalo mě, zda OE když mě poznají OE už překážkou nebude. Ta židle je totiž určitý filtr. Udělali mi radost hlavně ti, kteří mi řekli, že kdyby věděli, že ji mám, tak by se se mnou nesešli, a že je to mrzí, protože by jinak nevěděli, že je to se mnou fajn.  

- Jaké máte plány? Co si přejete?  

To je diametrálně odlišné od toho, co chci udělat. Chtěl bych odsud odletět hodně daleko a už se nikdy nevrátit. A co si přeju, je, abych tu mohl zůstat, aby se našla cesta, jak ostatní dál posouvat - aby se lidi nepovažovali za postižené. Drží mě tu přání, že když se nevzdám, změním to.  

"U nás je psychologie stále, jako když si najmete prostitutku -lidi se za to stydí." PATRIK PROCHÁZKA  

Psycholog, motivátor a zakladatel iniciativy Ecclesia Risorum neboli církev smíchu. Absolvoval gymnázium Open Gate, poté odcestoval do Spojených států, kde díky podpoře několika nadací vystudoval psychologii na Lynn University v Boca Ratonu na Floridě a získal titul Master of Science.  

Podílí se na řadě projektů, v nichž se snaží spojovat lidi, a provozuje soukromou psychologickou praxi. Přednáší základy psychologie na Metropolitní univerzitě a ve firmách učí zaměstnance, jak vidět různé životní situace jinak a jak lépe zvládat stresové okamžiky.  

V Americe založil svou společnost Never Give Up, která má pomáhat lidem plnit si sny.  

"Můj život byl od začátku výjimečný; pády jsem se naučil brát s úsměvem OE právě úsměv je to, co mi pomůže najít sílu vstát a jít dál," říká. "Ať už se vám v životě stane cokoli, můžete jít dál, všechno se dá zvládnout."