Kdybych se znovu narodila, zase bych sloužila nemocným,

říká zdravotní sestra Charity Opava Lenka Roháčková Už déle než pětadvacet let vyjíždí vždy ráno zdravotní sestra Charitní ošetřovatelské služby Charity Opava Lenka Roháčková do terénu, aby v domácím prostředí poskytla svým klientům potřebnou zdravotní péči. Najela za tu dobu kolem dvě stě tisíc kilometrů a počty lidí, kteří na ni vzpomínají jako na anděla, který jim pomáhal mnohonásobně víc nad rámec svých povinností a často i ve volném čase, se už asi nedají spočítat. I proto ji před několika lety za zásluhy vyznamenal tehdejší ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz.  

- Jak se stalo, že jste se stala součástí velké charitní rodiny?  

V roce 1996 mne oslovila tehdejší ředitelka Charity Opava Anička Ekslerová, zda bych chtěla pracovat v terénní zdravotnické službě, dnes známé jako domácí péče. Téhož roku jsem tam nastoupila a jsem tomu dodnes ráda. Začátky naší služby byly velmi pionýrské. Chodily jsme ke klientům pěšky, jezdily na kole nebo MHD, sice s poměrně skromným vybavením, ale s o to větším nadšením a láskou pomoci zvláště starým a nemohoucím lidem.  

- Můžete popsat, jak vypadá váš běžný pracovní den dnes?  

Naši službu nemocným začínáme v sedm hodin ráno. Postupně navštívím v Opavě a okolí zhruba v rozsahu okresu určené pacienty. Denně ošetřím asi deset klientů podle ordinace lékařů. Ošetření se týká odběrů krve a dalších biologických vzorků, převazů, injekční a infúzní terapie, monitoringu fyziologických funkcí, rehabilitace a zdravotní edukace. Po příjezdu z terénu, což bývá mezi třináctou a čtrnáctou hodinou, je nutno zpracovat u každého pacienta zdravotnickou dokumentaci. V té době se schází všechny sestry a pečovatelky v našem středisku na Kylešovské ulici v Opavě a tam je pak rušno.  

- V terénu jste už šestadvacet let, tedy déle než čtvrt století. Jak se za tu dobu změnila péče o lidi? Je to stále stejné, nebo už je něco jinak?  

Péče se v mnohém změnila.  

 Využíváme moderní pomůcky a přístroje, jezdíme k pacientům auty, abychom mohly ošetřit i lidi ve vzdálenějších místech.  

Máme také doplněné vzdělání v oboru domácí péče. Musíme totiž řešit, byť za pomoci počítačů, stále nové, někdy i nesmyslné administrativní úkoly, klienti jsou vzdělanější a mnohdy i náročnější… Ale to, co zůstává stejné, je snaha o pečlivý, laskavý a empatický přístup k nemocným lidem.  

- Statistická data ukazují, že populace v České republice stárne. Jedním z důsledků je také fakt, že přibývá seniorů, o které se nemá kdo starat. Potkáváte se s tím ve své práci?  

Ano, odráží se to například ve stále větším zájmu o naše služby, zvláště o pečovatelskou.  

- Zmiňujete, že dosti zásadně se změnila administrativa, která je s vaší prací spojena. Od fyzického vypisování evidence jste musela přejít k evidenci digitální. Jaké to bylo?  

Pro mě opravdu hrozné, protože jsem se dostala aktivně k počítači poprvé až při této činnosti. Zpočátku jsem neuměla počítač ani nastartovat. Musela jsem zůstávat v práci dlouho přes pracovní dobu, abych se tyto programy vůbec naučila používat.  

- Máte představu, kolik jste za celou dobu mohla najet kilometrů? A kolik jste poznala lidí?  

Můj muž vypočítal, že jsem za patnáct let, co jezdím autem, najela asi dvě stě tisíc kilometrů. A těch lidí! Nemám to spočítané, ale nemohu chodit přes město pěšky, protože se jich ke mně hlásí tolik, že bych se vůbec nedostala domů. Myslím to samozřejmě s nadsázkou, ale náš nejmladší syn proto se mnou nikdy nechtěl nikam chodit.  

- Máte některé klienty, na které vzpomínáte i po mnoha letech?  

Jistě, celou řadu. Pamatuji si také, kde bydleli nebo bydlí, a znám i celé jejich rodiny. Mám pár klientů, které navštěvuji dodnes v domovech důchodců, a u jiných přetrvalo přátelství až do jejich odchodu na věčnost.  

- Stává se tedy, že se pro klienty zařizujete i něco nad rámec své práce?  

Moje rodina tvrdí, že jsem u pacientů někdy více než doma nebo si s nimi aspoň telefonuji, proto chci ocenit schovívavost a trpělivost mých nejbližších, zvláště svého manžela. Klienti i jejich rodiny totiž potřebují nejen zdravotní, ale také psychickou podporu.  

- Co byla za to dobu vaše nejhorší zkušenost? Bylo to období nouzového stavu v důvodu Covidu-19 nebo něco jiného?  

Neřekla bych nejhorší, ale spíše nejbolestnější zkušenost. V době mého desetiletého působení v hospicové službě mě vždy nejvíce zasáhlo umírání a smrt mladého člověka. Nezapomenu nikdy na statečnou a obětavou maminku, která se až do posledku starala o svého jednadvacetiletého syna. Sama již v té době byla vdovou, muž jí zemřel na rakovinu, a po skonu syna jí zemřela i tchyně, o kterou taktéž pečovala až do její smrti.  

- A z opačného konce, co bylo naopak to nejhezčí nebo nejpovzbudivější? Bylo to ocenění za zásluhy v ostravsko-opavské diecézi, které vám v říjnu 2015 předal biskup František Václav Lobkowicz?  

Na pana biskupa Františka Václava moc ráda vzpomínám pro jeho lidský přístup a tohoto ocenění si velice vážím. Ale těší mě každý spokojený a dobře ošetřený pacient, který se umí na mě usmát.  

- Vydržet tak dlouho v tak náročné profesi určitě vyžaduje silnou motivaci. Čím je pro vás vaše práce?  

Matka Tereza z Kalkaty řekla: "Naše práce je jen kapka v moři. Ale bez této kapky by zde na zemi něco chybělo." S tímto se ztotožňuji a jsem přesvědčena, že kdybych se podruhé narodila, chtěla bych zase být zdravotní sestrou a sloužit nemocným.  

---

"Nezapomenu nikdy na statečnou a obětavou maminku, která se až do posledku starala o svého jednadvacetiletého syna. Sama již v té době byla vdovou, muž jí zemřel na rakovinu, a po skonu syna jí zemřela i tchyně, o kterou taktéž pečovala až do její smrti."  

Lenka Roháčková Je rodilá Opavačka, ale vyrostla ve venkovském prostředí, což se podle jejích slov odrazilo v blízkém vztahu k přírodě a k lidem. Pochází z Chvalíkovic, kde vyrůstala v láskyplném rodinném prostředí. "Byla jsem vychovávána v křesťanském duchu a to mělo rozhodující vliv na můj osobnostní vývoj," říká o svém dětství a mládí. Po ukončení základní školy v Raduni začala studovat Střední zdravotnickou školu v Opavě, kterou zakončila v roce 1981 maturitou. Pět let do své první mateřské dovolené pracovala v Rehabilitačním ústavu v Chuchelné. Od roku 1996 pracuje jako ošetřovatelka v Ošetřovatelské službě Charity Opava a mobilním hospici Pokojný přístav. S manželem vychovala tři děti, dnes již dospělé. Ve volném čase se věnuje zpěvu ve sboru u svatého Ducha, zahrádce, výletům do přírody a třem milovaným vnoučatům.  

Foto: Lenka Roháčková s vnoučaty.