Handicapovaní musí mít běžné věci za nadstandard, na příspěvku na péči je to znát

Otevřeně mluví o diskriminaci a o tom, že od lidí s handicapem se kromě vděčnosti a adorování výchovné role těch nejbližších nic víc nečeká. Žádný vlastní život, domácnost, děti, manželství, možná tak studium a stereotypní sedavé zaměstnání bez zodpovědnosti. Kulturoložka a právnička Kateřina Vítová i ve čtyřiceti šesti letech ostatním vyvrací, že žije s rodiči a že její tři holky jsou odrazem pečovatelských schopností její matky. Chodí hodně špatně o berlích, a protože v řadě situací potřebuje pomoct, musí se kvůli byrokracii různě ponižovat a doprošovat. Služeb se ale často nedobere, a to žije v Praze, hned tak se nedá a ví, co a jak má hledat. Katka odešla z rodného města do Prahy studovat práva i dějiny a teorii kultury a umění, oba obory završila magisterským titulem a pracovně skloubila v poradnách pro Aperio a NIPOS. Pomáhat lidem orientovat se ve smlouvách rodinného a pracovního práva ji baví, ale toužila se realizovat hlavně v kultuře a umění. Zkoušela tak ještě produkci na DAMU. Víc než prvák a kousek už vzhledem k dalším povinnostem a složitému přejíždění nezvládla ani po dvacítce, kdy měla i s DMO jako "velmi pěkná kvadruparéza" nejvíce sil. Má tři dcery, tři kočky, tři plus jedna na sídlišti a často jenom jedny nervy. Chaos jí ale nevadí, vytáčí ji bezohlednost a zkostnatělost v hlavách i v legislativě. Katko, zažila jsem tě docela rozpálenou ve statusech na sítích. Co tě dokáže spolehlivě nadzvednout? Víš, co mi vadí nejvíc? Že to, co je u zdravého...