Jak hudebníka úplně opustil sluch

Určitě je lepší nefňukat a něco dělat. Nejlépe pomáhat druhým, nebo dělat osvětu, případně obojí. I když to je dobrovolně, je z toho dobrý pocit.

Po první operaci hlavy v roce 1998 (vestibulární schwannom) jsem se stal invalidním důchodcem a po druhé (schwannom byl oboustranný) mě opustil i sluch. Asi se mu u mě nelíbilo, když se ta hlava stále otevírala a táhlo na něj. Kde se courá nevím, snad se mu nic nestalo. Zpočátku jsem byl dokonce rozmrzelý, jelikož bez sluchu se nedá provozovat hudba, kvůli které jsem si vystudoval při zaměstnání konzervatoř, abych ji uměl provozovat lépe, protože hraní v různých kapelách mi za dvacet let dalo hodně radosti, ale i nemalé příjmy. Naštěstí se zrovna toto velmi rychle změnilo a hudba se mi stala zcela lhostejnou.  

Na to se mě často někdo ptá, že pro hudebníka musí být ztráta sluchu hrozná, protože slyšící člověk si to ani nedovede představit. Ani já si to neuměl představit (že nebudu po druhé operaci slyšet, jsem věděl). Odpovídám na to tak, že pro slyšící je hudba jakýsi relax v tom všem "zvukovém smogu" okolo nás a že ten, kdo onen smog nevnímá, nepotřebuje...