Voldánová: V České televize už toho bylo moc, novinařina se změnila. Stres vás nesmí sežrat

05:00 Prostor X - podcast
Pořad byl automaticky přepsán aplikací Beey (www.beey.io).

Tohle je prostor x a mým hostem je Jolana Voldánová, dříve novinářka a moderátorka mimo jiné České televize.

Dnes ředitelka Nadace Charty 77. vítám vás, dobrý den, dobrý den, děkuju za pozvání. Jaká byla ta cesta, která vedla až do té Charty? Jak se to vlastně.

Stalo, že z novinářky, dlouholeté moderátorky, jedné z nejoblíbenějších postav televizního vysílání.

Podle Ankety t. Aspoň se stala ta tvář Charty.  

Nadace Charty, to je otázka, odkud chcete, abych začala? Pokud chcete, abych začala od začátku, tak už se nemusíte na nic, já tady půl hodiny budu mluvit, ale ne vážně. Všecko. V mém životě se nějak odehrává, nechci říct, že náhodou, ale zajímavou symbiózou prostě různých věcí, které se zrovna potkávají a já jsem zrovna asi člověk, který věří tomu, že když je ve správný okamžik na správném místě, že, a ty věci se mají propojit, tak se propojí. Já jsem 10 let, respektive 11. byla na volné noze, když jsem odešla z České televize, tak jsem přijímala vlastně jednorázové nabídky, občas jsem si někde něco odmoderovala, buď, ať už v rámci televize, nebo potom v rámci jiných projektů v rádiu, v ekonomii atd. Atd. a vždycky to prostě byla nějaká etapa, která byla hrozně fajn, ale nejsem člověk, který by se jako moc ohlížel dozadu, to znamená, že ve chvíli, kdy to z nějakého důvodu skončilo, tak já jsem šla dál, ale zároveň jsem si držela vlastně tu svobodu v tom, že jsem přijímala nabídky na moderování, takové, které mi vyhovovaly, a protože jsem naštěstí ten obličej vystrkovala v té České televizi dostatečně dlouho, tak vlastně těch nabídek neubývalo, spíš přibývalo a já jsem měla pocit, že nějak v tom, v tom prostoru zůstávám, tak, jak bych si přála a jak to vlastně souznělo i s mojí potřebou nějakého volna a svobody a toho pocitu, že si skutečně ten svůj život i ten pracovní řídím, podle toho potřebuju. No a loni někdy o prázdninách, já vím dokonce přesně, kdy to bylo, někdy touhle dobou mi volalo neznámé číslo, neměla jsem uloženou paní Boženu Jirku v té době řídit. Ano, v té době, v té době ředitelku nadace, ale letitou, dlouholetou jako ikonu nejenom Nadace Charty 77, ale myslím, že i dárcovství v téhle zemi. A ona, protože je taková přímá, tak mi říkala je jolanko, co děláte, jak jsem máte? Nechtěla byste po mně převzít nadaci? A to bylo do telefonu asi během 30 vteřin? Já jsem říkala, Ježíš Boženko, jak vás vůbec něco takového napadlo? Já jsem říkala, heleďte, teď vlastně nemůžu, mám práci, kterou musím dokončit, mám na to ještě asi 14 dní, nemůžu vůbec jako pustit myšlenky někam jinam. Pojďme si zavolat třeba v září nebo zavolejte mi, to už budu mít hotovo a já se za vámi zastavím na kávu a můžeme se o něčem takovém vůbec jako pobavit? Nebo vy mi sdělíte své důvody, proč mi vlastně takovouhle pozici nabízíte. No a stalo se, Boženka Jirku mi zavolala znovu v září, já jsem se přišla do nadace podívat, no, a začal se tvořit prostě nějaký můj vztah k nadaci a vlastně k charitě. Je pravda, že já jsem odmoderovala za svůj profesní život celou spoustu charitativních projektů, ať už teda viditelných v rámci třeba televizního vysílání, anebo neviditelných pro nejrůznější nadace, neziskové společnosti nebo společnosti, které vlastně v tom ten nezisk nějakým způsobem opečovávají, ale v životě by mě nenapadlo, že by to vlastně jako mohla být moje profesní cesta, ale na druhou stranu musím říct, že vždycky taková moderace byla ta jedna z nejradostnějších, jakou jsem zažila, a když se mi to, když mi to Boženka nabídla, když jsme si pak o tom povídali, když jsem si povídala i s některými členy správní rady nadace, tak mi došlo, že by to vlastně opravdu mohla být cesta jakýmsi obloukem vrátit do toho veřejného prostoru, do veřejného, nechci říct přímo života, ale že bych vlastně něčemu jako dobrému ještě mohla pomoct, protože vlastně můžu nabídnout nějakou svoji značku, svoje jméno a snad i nějaké dobré reference.

Čím pro vás v tom roce? Vy jste sama zmínila, že jste neměla paní Jirku uloženou, tak čím pro vás vlastně ta instituce, ve které teď jste? Co pro vás znamená?

Mě naprosto fascinuje, jak zrovna tahle nadace je široce rozkročená a je to vlastně jedna, teď už mluvím za značku, za svoji značku nebo za naši značku, jak široce rozkročená a jak dokáže velmi účinně nejenom pomáhat lidem, kteří to potřebují, ale jak dobře na ní slyší ti, kteří podporují svými dary, je třeba říct, že Nadace Charty 77, jejím stěžejním projektem je konto bariéry, to je vlastně nejstarší veřejná sbírka v zemi, která skvělým způsobem funguje 30 let a kam pravidelně 40 000 lidí posílá od 20 Kč po, po tisíce. A jsou to samozřejmě i jednak pravidelní přispěvatelé, ale potom taky jednorázoví dárci, kteří chtějí podpořit někoho konkrétního, o kom si přečtou. Tak tohle mě teda naprosto fascinuje, takže je to instituce, která má podle mě neobyčejně dobrý zvuk a která velmi účinně dokáže prostě věcmi pohnou dopředu, když to ten, ti dotyční lidé skutečně potřebují.

A čím to je, že má tak dobrý zvuk a že tohle to všechno umí? Je to těmi lidmi, kteří tam třeba za těch řadu let už byli na různých pozicích, ať už paní Jirků nebo její kolegové.

Určitě, já si myslím, že samozřejmě ten tým je základem toho, aby ta nadace mohla být úspěšná a byla úspěšná a ten tým, který tam je, tak je opravdu jako skvěle vyladěný a hlavně všichni vědí, co mají dělat, dělají to léta letoucí, byť samozřejmě občas se stane, že někdo z různých důvodů odchází, někdo ho nahrazuje, ale myslím si, že to je i zvukem a dobrým jménem, prostě Nadace Charty 77 si myslím, že má pořád ještě dobrý zvuk a že vlastně udržuje a reprezentuje nějaké hodnoty, které se nemění s dobou a nemění se zrovna s tím, odkud vítr fouká, ale měly by být jako jasně dané, no.

To mě napadá vlastně, jak on navazuje na tu Chartu, v čem vy vidíte to, co jste teď zmínila, že to vlastně jsou nějaké hodnoty, které se nemění tím, jak vítr fouká, čili co jsou tedy ty hodnoty? Co je to.

V Čem já, já to asi pojmenuju velmi jednoduše, nejsem filozof, jsem praktik, ale já to vidím tak, že prostě kdysi v dobách, v dobách komunistických lidé vzhlíželi k Chartě, respektive vzhlíželi k ní lidé, kteří cítili tu nesvobodu a cítili vlastně potlačování těch osobních i lidských práv. Ono to zní nadneseně, ale tak to prostě je a ta Charta je nějakým způsobem inspirovala, inspirovali lidi, kteří v ní byli a kteří to samozřejmě za toho minulého režimu měli velmi obtížné a já si myslím, že ta inspirace přetrvává i teď ve vztahu k lidem, kteří mají nějaký handicap a že je to vlastně inspiruje k tomu, aby se nebáli za prvé si říct o tu pomoc a za druhé se prostě všemi svými možnostmi, schopnostmi i přes třeba někdy velmi těžké postižení se pokusili žít co nejnormálnější život a oni vědí, že my jim nějakým způsobem pomůžeme, že se nás nemusí jako nutně doprošovat, my prostě to vnímáme jako součást toho společného prostoru, že ve chvíli, kdy vy máte to štěstí, kromě toho, že máte nějaké peníze třeba navíc a nazbyt a můžete je věnovat někomu, kdo je potřebuje proto, že potřebuje, já nevím, nový vozík nebo nějakou jinou kompenzační pomůcku, nebo se kvůli úrazu dostal na samotné dno, tak mi to přijde, jako že to je úplně normální a že to vlastně v té společnosti by mělo být normální vždycky a v podstatě pro každého.

Solidarita, tak něco.

Takového, přesně tak, ano, solidarita.

Ono se často mluví o tom, že Češi jsou vlastně poměrně soolidární, poměrně štědří, když přijde právě na pomáhání, řekněme, potřebným, ale mě napadá, jestli to skutečně platí univerzálně, nebo jestli třeba to, čemu se věnuje právě Nadace Charty 77, čili to konto bariéry a lidé, kteří jsou třeba po úrazech nebo jsou nějakým způsobem postižení atd. Jsou vlastně specifičtí v tom, že tam ta pomoc je, nechci říct, jednodušší, ale vlastně.  

Automatičtější, Řekněme, to samozřejmě asi máte pravdu, že za těch, já nevím, 30 nebo téměř 35 let od revoluce, kdy lidi handicapovaní vlastně neměli prakticky žádnou možnost se odněkud někam dostat, tak jsme se za tu dobu neskutečným způsobem posunuli. Za prvé, tyhle lidi už se nemusí prostě nikde skrývat, nejsou schovaní v žádných ústavech, normálně fungují mezi námi. Já jsem nedávno byla se podívat na jednom tenisovém turnaji, kde hráli vozíčkáři a byl to neskutečný zážitek. Prostě vidíte pána, který sedí na vozíku, nemá nohu a dohraje prostě zápas na vozíku, dohraje čtyřhru, je to boj prostě jako v každém jiném tenisovém utkání a potom jde, nasadí si protézu a odkráčí vlastně po svých nohách, až vede normální plnohodnotný život a samozřejmě některá postižení jsou horší, některá jednodušší nebo je s nimi, řekněme, jednodušší život? Já nechci asi posuzovat, které postižení je horší nebo jednodušší, ale někdy jsou ta postižení kombinovaná. A ten život s nimi je asi opravdu velmi náročný, ale mám pocit, že ti lidi se prostě dokáží dostat z toho, řekněme, marasmu, kam je třeba zavlekl nějaký úraz, anebo když se narodili s tímhle postižením, tak s ním samozřejmě umí daleko lépe zacházet. My ostatní máme pořád takový ten pocit, jako že je, ne, že je litujeme, ale že vlastně s nimi jakoby musíme zacházet opatrně, protože mnohem víc křehčí než my, ale oni většinou nestojí o žádný takový, ani ten náznak toho soucitu a i s tímhle tím, si myslím, my umíme docela dobře pracovat, že prostě nabízíme, respektive přijímáme žádosti o nějaké kompenzační pomůcky, které zase jsou velmi nákladné, finančně nákladné a tihle lidi samozřejmě si nemůžou dovolit takové třeba pracovní zařazení, jaké by si mohli dovolit, kdyby byly úplně zdraví, to znamená, že i ty jejich příjmy jsou někdy na úplně jiné úrovni, než, než je běžný standard.

A zároveň bariéry často ve společnosti, řekněme, ale v těch různých budovách atd. Prostě zůstávají, že jo, to samozřejmě, to je taková ta věc, která. Hodně jsme se posunuli atd. ale když člověk sleduje některé lidi, kteří se tomu věnují, upozorňují na to, tak vlastně vidí, jak stále vznikají nové budovy atd. Ne vždycky ne.  

Bezbariérové, to je pravda. Máme jeden takový hezký projekt, který teď vlastně znovu oživujeme, doufám, že ve spolupráci s czechtourismem, jmenuje se mapy, bezbariér, kde se vlastně zaznamenávají a různé profesní organizace, které se zabývají pomocí právě handicapovaným, tak mapují různé objekty v různých městech. Dneska asi už není problém, pokud znáte nějakou svoji trasu nebo si to nastudujete dopředu, jste vozíčkář, tak se odněkud někam třeba v rámci velkého města dostat, ale pořád samozřejmě těch bariér v tom prostoru ještě hodně.

Třeba zaujalo, kolik vlastně stanic metra je stále bariérových, to je pravda, že ne všechny jsou prostě bezbariérová, to je asi na diskuzi, řekněme, s někým jiným.

Než To si myslím, že rozhodně a ne se mnou.

Na To se chcete teď zejména soustředit, jaké ty projekty jsou teď, které jsou před vámi?

Já se musím soustředit zejména na to, abych se začala víc a víc nořit do hloubky, protože těch projektů, to, že jsem zmínila konto bariéry, to je ten stěžejní projekt, který možná, když ne všichni, tak většina lidí, kteří si spojí nadaci Charty 77, tak si spojí právě s projektem konto bariéry, ale těch projektů my tam máme celou řadu. Já dokonce jsem to ještě, ne, ne, že nevím kolik, ale vlastně mě ani nenapadlo je spočítat, ale jde to do v podstatě desítek, protože máme firemní fondy, máme různé projekty, které jsou přímo cílené, určitý, řekněme, druh pomoci, to je třeba projekt nový start pro lidi, kteří jsou čerstvě po úraze do 18 měsíců a do určitého věku. Takže odtamtud my můžeme vlastně účinně pomáhat těm lidem se znovu, v uvozovkách postavit na nohy a začít vrátit se do života. Ale já zatím ještě pořád jsem tam chvilku, nevím, tři měsíce to teď zhruba bude, tak pořád ještě mám pocit, že sice plavu, netopím se, občas už nahlédnu pod hladinu, ale já bych se potřebovala dostat ještě víc do hloubky, a to si myslím, že je takový můj úkol pro celý následující rok, abych se uměla správně rozhodovat, protože někdy se musíte prostě umět rozhodnout a nemůžete spoléhat na to, že to za vás rozhodne někdo jiný a že koneckonců to je koneckonců zodpovědnost prostě vedoucího nějakého pracoviště nebo samozřejmě nadace. A až tohle to ovládnu, tak samozřejmě to pro mě bude jednodušší a já, protože jsem taková paní zodpovědná, tak z toho mám občas hlavu, jak se říká, pátrací balon, tak doufám, že to pomine a že to bude dobré, což nepochybuju.

Když jsme zmiňovali ty úrazy a postižení atd. Tak mě napadá, jestli vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině, kde já jsem znovu dnes četl příběh jednoho českého asi ne vojáka nebo možná vojáka, který tam bojoval právě a byly mu amputovány obě nohy a on teďko řeší vlastně, jaké má možnosti a jak mu pomůžou, jestli bude mít nějaké šrouby nebo nějaké protézy a podobné věci. Je tohle pro vás potenciálně téma? Teď nemyslím nutně pomáhat prostě všem amputovaným nebo jako, ale jestli se v tom chcete nějak jakoby angažovat.

No, samozřejmě. A jestliže takový případ, jestliže takový člověk se na nás obrátí, tak my se samozřejmě pokusíme udělat všechno pro to, abychom mu nějakým způsobem usnadnili ten návrat do života, do co nejnormálnějšího života.

To bude tak, že ti lidé se mají na vás obrátit.

Ano, je to přesně, pokud my jako dost dobře nemůžeme vyhledávat sami, ale ta komunita, řekněme, třeba vozíčkářů, je natolik propojená, že ti lidi si to mezi sebou řeknou a i těm, řekněme, novým vozíčkářům poradí, na koho se obrátit a my jim vlastně sdělíme veškeré podrobnosti toho, jakým způsobem se u nás vlastně žádá, o co mohou požádat, jakým způsobem se vyřizují ty příspěvky, my důkladně samozřejmě ty žádosti prověřujeme, to je takový základní standard, který dělat musíme, sice říkáme, že pomáháme vždy a všem, ale musí to mít nějaká jasně daná pravidla, abychom my nedělali chyby, abychom nedejbože prostě příspěvky našich štědrých dárců neposílali někam, kde si nejsme stoprocentně jistí, že je to tak správně nastavené, takže samozřejmě, že i pokud se budou vracet, tak nepředpokládám, že těch Čechů, kteří jsou na Ukrajině, eventuálně se jim tam něco stane, bude nějaké velké množství, ale samozřejmě pomáháme našim občanům v jakékoliv situaci. A mimochodem my jsme se vlastně, a to se mi hrozně líbilo, byť ten projekt teď už končí, protože vlastně téměř vyčerpán, respektive jeho finanční stránka je vyčerpaná, že jsme pomáhali třeba dětem z Ukrajiny, měli jsme fond Ukrajiny a pomáhali jsme dětem z Ukrajiny začlenit se, rychleji se začlenit vlastně mezi své české vrstevníky.

Stýská se vám po novinařině?

Neřekla bych. Já si myslím, že ta doba je trošku jako na můj vkus divoká i v oblasti jako médií a dneska to je, dneska si dneska dá docela práci, když si chcete, když si chcete vyhledat informace, které máte pocit, že, že jsou jako pro vás relevantní, tak to teda je opravdu docela náročné. Hrozně to není tak jednoduché, jako to bylo v devadesátkách, kdy jsme se to i my učili za pochodu, byli jsme mladé začínající parlamentní zpravodajky, a tak jako se politici učili politiku, tak my jsme se učili vlastně tu moderní žurnalistiku a trošku někdy si říkám, co to proboha, když si něco čtu, tak si říkám, jestlipak je tahle informace ověřená třeba ze dvou na sobě nezávislých zdrojů, což třeba byla taková základní mantra, kterou jsme se učili a s kterou jsme normálně ve zpravodajství České televize na začátku pracovali nebo pracovali jsme s ní samozřejmě pořád, ale tohle bylo něco, co nám ti, řekněme, zkušenější kolegové i lidi, kteří měli možnost nahlédnout do toho, jak klasická média ve vyspělém západním světě, tak vlastně nás tyhle ty věci tehdy učili a řekla bych, že dneska se zorientovat množství těch informací, které vlastně často jdou proti sobě a udělat si na to nějaký názor, to vyžaduje docela dost práce a docela dost času, takže mi to nechybí.

Tak máte pocit, že novinařina se v tomhle hodně změnila, že ta média fungují jinak? Ať už pro konzumenta, taky pro toho novináře?

Já si myslím, že za prvé na můj vkus možná v té naší, v té naší malé kotlině možná až zbytečně moc jako médií, které cílí na pozornost všech, to znamená, že já to vidím jako dost rozdrobeně a je to tak, že si prostě každý z nás musí najít nějaké to svoje médium, kterému vyhovuje, jehož jakoby styl mu sedí, ale zároveň by samozřejmě měl poměřovat ještě s jinými, protože jak jsem říkala, někdy jsou to věci, které mě jako na první dobrou, na první přečtení rozhodně nepřesvědčí o tom, že tohle je prostě odraz nějaké reality a co to není, co třeba myslíte? Takže to není, mám, to jsou asi, teď asi nemám na mysli nic konkrétního, spíš jako v tom obecném prostoru, no. A s nástupem všech možných nových médií a rozvojem, naprosto dramatickým rozvojem sociálních sítí. Si myslím, že se ta situace ještě méně zpřehlednila, a to zase samozřejmě nahrává potom různým lidem nebo různým skupinám, které šíří velmi účinně mezi ostatními dezinformace, protože není nic jednoduššího, než prostě začít někoho sledovat, něco číst a říkat si, aha, tak tohle, tenhle názor se mi líbí, tak u toho já zůstanu, budu ho sledovat a vlastně budu to šířit dál, to mi přijde, že je vlastně v té dnešní době dost nebezpečné.

No, ale zároveň, když jsme se bavili o těch médiích a vy jste zmiňovala, že vaší mantrou nebo to, co jste v České televizi, já myslím, že to asi platí pro možná většinu novinářů, to doufám stále, že si prostě ověřují ty informace, než je šíří dále, ale zároveň doba je rychlejší, dynamičtější, řekněme, ten tlak na to, aby ty zprávy byly venku co nejdřív, tu je a mluví o tom řada lidí, mluví to třeba Václav Moravec opakovaně, já jsem s ním o tom mluvil relativně nedávno, který vlastně zdůrazňoval to, jak to poškozuje, ať už renomé, tak i vlastně kvalitu toho, co se dostává ven, tak vy tohle vnímáte.  

Vnímáte Taky, já to vnímám asi úplně stejně a trošku mi vadí, že prostě kvantita nahrazuje tu kvalitu, u mnoha ohledy.  

Žijeme v době kvantity.

Žijeme v době kvantity, bohužel, a to nejenom to, nejenom v oblasti.  

Novinářské Práce, když se podíváte zpátky na svoje působení v té České televizi, tak vy jste začínala, jako, nevím, jestli úplně začínala jako parlamentní zpravodajka, to jistě ne.

Ne, já jsem začínala ve.

Směně, jste začínala ve směně, ano.

Stejně jako vy, jak jsem zjistila, ano, a to je ta nejlepší škola, protože se všecko učíte od začátku, já jsem teda ještě předtím působila chvilku v českém, respektive vlastně já jsem tam zažila ještě i československý rozhlas a zažila jsem, když se rozdělila republika a tak, říkal se tomu, že se delimitovaly tyhle ty federální instituce, takže z Československého rozhlasu se stal Český rozhlas a tam byl pořád, který vlastně vznikl hned po revoluci, jmenovalo se Radiofórum a byl to vlastně první taková jakoby kombinace, kombinace ani ne zpravodajství, spíš ta aktuální publicistiky, která vlastně vytahovala témata aktuální, co se zrovna v té společnosti děje a nějakým způsobem se to komentovalo, probíralo s odborníky, takže tam jsem sbírala ty úplně první novinářské zkušenosti a pak jsem přešla do České televize, no, ale to zas ještě bylo o něčem jiném, protože to bylo obohacené o ten obraz, s tím já jsem vůbec neuměla pracovat a navíc i z toho rádia a vůbec nějakým mým založením se ukázalo, že se co učit, protože jsem byla hrozně, jak jsem napsala třeba reportáž na tři minuty, a když jsem jí přinesla ke konzultaci panu editorovi, tak ten si to přečetl a říká mi, no Prima, ale Takkraď, to na půlku, takhle si to posílat prostě nedá.

Já jsem říkala na půlku, no, to tam nic nezůst, no, to nemůžu.

Takže jsem získala přezdívku balzák, navždy jsem se jí zase poměrně rychle zbavila, jsem se to poměrně rychle naučila, ale je pravda, že zpravodajství je zejména to televizní o velké.

Zkratce, ono to zkracování je často to nejtěžší, že jo, je to někdy mojí zkušenosti, že zhustit informace, aby tam zůstalo to podstatné a najít, najít to, co je ten balast, je někdy komplikované.

A Klíč k tomu najít, to je taky jako velmi.

Obtížné, ale když jste zmínila, že jste šla před kameru, což vlastně nebylo něco, co Byla vaše zkušenost předtím, ale zároveň vy jste přece chtěla být herečka.

No, to jsem chtěla, no.

Tak Kamery jsou, kamery, jsou kamery nebo ne?

Kamery? Ne? Já se pamatuju a dodneška to pouštím občas k obveselení celé své rodiny, mám nahrané. Teď už ne na videokazetě, už to teda někam přitáhl, ale svoje první minuty, jmenovalo se to minuty dne, a to bylo, to bylo prostě ve studiovka, kde jsem takhle seděla, Koukala do kamery, měla jsem tam čtecí, které někdo ještě tehdy točil klikou, no a, ale bylo to v obraze všechno. Tam nebyly ještě žádné příspěvky, maximálně se tam prolnula nějaká fotka, žánrová fotka o tom, o čem se mluvilo, takže já jsem vlastně pět minut seděla a na jeden nádech jsem to celé jako přečetla, ustála, no, a samozřejmě jako pobavení celé široké rodiny je vždycky velké a vyžadují to v podstatě pravidelně aspoň jednou za rok.

A Tak to není asi něco trapného nebo.

Tak, je to, je to samozřejmě jako za prvé, vemte si, jak se ta technika kam se posunula, tak ale to za prvé, za druhé, bylo mi 23 asi, tak, když to tak rychle spočítám, no.

Tak Jak jste tehdy zvládla to čtení? Protože to není taky nic úplně jednoduchého.

Není, ale je pravda, že já jsem měla, já jsem měla právě docela dobrou průpravu z toho divadla, byť jsem samozřejmě měla takový jako lehce dramatický projev, který se do toho zpravodajství taky úplně nehodí, toho jsem se musela časem taky zbavit. Vlastně ta dikce a všechny ty věci související s tím projevem tam byly v pořádku, žádné řečové vady tam nebyly, tak prostě v té porevoluční době se to sneslo, že prostě nakrátko ostříhaná holka s vytřeštěnýma očima, ale vlastně dobře posazeným hlasem a která umí jako ty zprávy přečíst tak po smyslu tak, jak by měly.

Být, takže to bylo díky vašemu.

Hlasu, takže to asi bylo díky mému a mluvě, asi ano.

Ta doba zejména asi později možná v parlamentu, ale pak zejména možná v těch událostech. Byla hodně stresující, bylo to hodně náročné.

No určitě, ale zase prostě, když je vám tolik, vám je, tak to všechno snášíte, snášíte lépe. A tím, jak jsme se to všichni učili a všichni jsme byli na jedné lodi, tak to bylo asi nejhezčí, nejhezčí jako období mé profesní kariéry, na které ráda vzpomínám, protože za prvé všichni táhli za jeden provaz, nepamatuju si z té doby, že by někdo šel proti někomu, nebo co myslíte? Nějakou dobu intriky. Tak já jsem nastoupila do České televize v roce 1993, čili to je nějakých 30 let, takže to byly opravdu jako devadesátky v plném proudu, já si vzpomínám, když jsem se teď nedávno jsem sledovala ten pro mě docela pozoruhodný seriál devadesátky, tak si vybavuju všechny ty kauzy, které ty kriminální kauzy Jonákem počínaje Orlickými vraždami konče, tak to u toho všeho, my jsme vlastně byly jako reportéři o tom všem, my jsme točili, a to všechno jsme odvysílali tehdy prostě v rámci zpravodajství, takže já na To vlastně nahlížím zase ještě tou optikou těch devadesátek, které já jsem viděla ze strany té novinařiny.

Takže jste hledala chyby.

Myslíte v tom seriálu? A asi ani ne.

Vy jste říkal, že to bylo pro vás pozoruhodné.

Tak pozoruhodné to bylo právě v tom, že jsem na tom mohla se podívat trošku jinýma očima než běžný divák, podívala jsem se na to jako člověk, který tu dobu vlastně zažil jako praktikující novinář, to znamená, že si to pamatoval z těch médií zase trošku jinak než altek, samozřejmě tohle je přece jenom hraná tvorba a i když se fakticky, Fakticky vlastně asi detailně přiblížila těm skutečným příběhům, tak přece jenom je to, je to prostě hraná věc, hraný kus. No.

Já se vrátím zpátky k té otázce s tím stresem, protože mě vlastně zajímá, jestli se třeba to, když je člověk opravdu každý večer v těch událostech nebo já nevím, jestli se to celou dobu jmenovalo událost, ono se to možná jmenovalo trošku jinak.

Jmenovalo se to, no, já už jsem začínal. Na událost. To býval v událostech.

Tak jestli to je stres pro člověka, jestli to, že tam opravdu je každý na Tom obraze, musí se připravit, musí to všechno odříct správně, ty události v té době byly poměrně sledované tak, jak jste tohle zvládala.

Tak já jsem se s tím, s tím stresem se musíte naučit pracovat, nesmíte ho nechat, aby vás zničil. A asi možná proto, že jsem vlastně to divadlo, byť samozřejmě ochotnicky dělala a byla jsem zvyklá na nějaké performace, byla jsem zvyklá vystupovat před lidmi, tak mě to neničilo až tolik, ale na druhou stranu je to prostě živé vysílání, cokoliv řeknete, nemůžete vzít zpátky, cokoliv se tam stane. Tak vidí všichni ti, kteří se na to v tu chvíli dívají. Ale pokud se s tím naučíte pracovat a berete to jako takový ten, řekněme, adrenalin spíš než stres, tak vlastně vám to, vám to pomůže v tom výkonu, ten mozek je jako stoprocentně soustředěný a jak.

Člověk tedy pracuje s tím stresem, musí si říct, že to je ten adrenalin, musí to využít jako něco pozitivního.

Já Si myslím, že ano, ano.

Ale To asi není taky jednoduché, to teď už nejsem vystresovaný, ale jsem namotivovaný.

Já jsem, ano, jsem úplně v klidu, já vím, že to zvládnu. Za prvé je potřeba k tomu přistupovat samozřejmě s velkou pokorou, s tím, že víte, že se může stát, a taky jsme tam zažili prostě situace, které byly opravdu velmi stresující, ale vy prostě k tomu musíte přistoupit tak, že jako nic se neděje, nic neskončí, nic se nestane. Třeba si i v tom dobrém říct není nic staršího než včerejší zprávy. I tak to prostě funguje a samozřejmě, pokud tam stojíte dnes a denně nebo několikrát v týdnu, tak ta praxe těch živých přenosů a toho živého vysílání vlastně vás časem trošku jakoby obrousí ty hrany, takže pak už to berete opravdu jako ten adrenalin, který víte, že vám pomůže v tom výkonu a není to o tom, že by ten stres byl pro vás zničující, ale myslím si, že jsou opravdu lidi, kteří to třeba zkusili a zjistili, že jejich životní nastavení nebo jejich výbava není taková, že by to dokázali zvládnout.

A odchod v roce 2013, jestli se nepletu, bylo proto, že už toho bylo prostě moc a bylo to moc dlouhé atd. Bylo toho moc.  

Takhle jednoduché. Rozhodnutí to bylo.

Když. To bychom se zase zabředly do, řekněme, debaty, která by zase mohla trvat hodinu, kdy já bych vyjmenovávala všechny důvody, proč jsem se tak rozhodla, ale když to vlastně, když to vlastně všechno spojím dohromady, tak ano, stačilo to, bylo toho moc a já jsem měla opravdu velmi intenzivní potřebu se někam posunout dál a i jsem byla trošku zvědavá, co se stane, když ty jedny dveře zavřu. Já jsem nepochybovala o tom, že se otevřou nějaké další a že nebudou jedny a že vlastně to bude něco, co mě znovu začne bavit, mě to přestávalo bavit, mě to vlastně přestávalo bavit, já jsem si tam, já jsem tam vyzkoušela všechno v rámci toho zpravodajství, všechno myslitelné a měla jsem pocit, že já nemám kam se Dál posunout a že já už vlastně ani té televizi nemám co jako nabídnout, že už mi tam není žádná další přidaná hodnota.

Ředitelka jste být nechtěla.

Ne.

Opravdu, nebo něco podobného, ne? A když říkáte, bylo toho moc, tak jde spíš opravdu o tu rutinu, řekněme, o to, že vlastně už se nemáte kam posunout, nebo jde i o kolektiv, o tlaky, o to.

Co, tak to samozřejmě, protože kolektiv, kolektiv České televize ve zpravodajství byl vždycky poměrně komplikovaný organismus, já si myslím, že úplně přirozené, že i tam spousta.

Lidí přitahuje, je tam spousta lidí, je tam značná fluktuace a i přitahuje prostě lidi, kteří. Já netvrdím, že touží po nějak jakoby extrovertní kariéře, ale je to prostě médium, které obohacené o ty obrázky a co si budeme povídat, prostě to ego vám to jako naplní, protože když se najednou vidíte, byť třeba v pozici člověka, který natočí reportáž a na konci má ten stand up a teď to prostě vidí máma s tátou, no, tak to je fajn a tohle my jsme samozřejmě prožívali i na začátku těch devadesátek, když pak jsem si volala s maminkou a maminka říká, jé, ty jsi byla dneska v televizi. Co? Z příšernéhoa na sobě a tak třeba, no, takže prostě. A když pak opadne to prvotní nadšení, tak teprve zjistíte, jestli jste tu práci schopen dělat dlouhodobě, protože je stresující nejenom pro toho, kdo stojí ve studiu, ale samozřejmě pro celou tu posádku, která ten pořad odbavuje, všichni musí, všichni jsou vlastně ve stresu, aby všechno klaplo tak, jak má, je to stresující práce i pro lidi ve směně, protože velmi často lítáte doslova jak hadr na holi. Aby se to všechno stihlo, nemůže se začít později, prostě musí se začít přesně v tu chvíli, kdy se začít má a ne vždycky se všechno povede prostě ustříhat a udělat tak, aby to do sebe tak dobře zapadlo, že máte, když jdete do toho studia, ten pocit, že to je vlastně všechno pod kontrolou, že všechno skvělým způsobem funguje, všechno je dobře připravené. Nikam se nejelo pozdě, nikdo se teprve nevrací a tak dál.

Žádný váš text, text, který budete číst, se teprve nepíše. Aby z toho neviděla.

To se stávalo velmi. Ano. To se stávalo velmi často, ano, někdo ten text dopisoval nebo ho přepisoval, protože prostě život a věci jsou neustále v pohybu a to zpravodajství je musí reflektovat.

A toho bylo prostě.

Moc a toho už bylo dost.

To, že jste vyhrála několikrát tu anketu TýTý, například pro nejpopulárnější tvář zpravodajství.

Jestli se nepletu. No, tak nějak se to jmenoval, ano.

Znamenalo to pro vás něco? Vnímala jste to nějak?

Mně se na to ptalo spousta lidí? Já jsem se přiznám, že jsem nikdy jako nebyla úplně člověk, který by jako.

Měl pocit, že, že má sbírat ceny a že ho to někam, někam jako významně posunuje. Přece jenom byla to cena popularity, nebyla to profesní cena.

Není to, není to tím cennější, do jisté míry.

Pro mě to vlastně bylo cenné ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem třeba, v uvozovkách, porazila kolegy z konkurenčních komerčních televizí, které válcovali tu Českou televizi třeba ve sledovanosti, takže já, když jsem si o tom pak přemýšlela, tak jsem říkala, tohle je zajímavé, to se mi na tom, to mě vlastně na tom baví možná úplně nejvíc, když jsem se vsunula do prostoru, který třeba už měli kolegové z jiných televizí pocit, že výlučně vlastně patří jim, protože ta sledovanost byla tehdy nesrovnatelná.

Zároveň ale potom, co jste zavřela ty jedny dveře, otevřely se jiné, tak ten úkrok té a nevím, jestli chci použít slovo slávy, ale z té, z té popularity tam nějaký musí být, protože prostě, jakmile už nejste každý večer nebo večer, řekněme, na té obrazovce té televize, kde vás vidí statisíce lidí, ale už jste někde, kde už to prostě vidí třeba jenom tisíce nebo desetitisíce, protože víme, jak tohle funguje, a byť ta práce může být skvělá, úžasná, vás to baví, ale najednou to prostě nevidí maminka s tátou.

No, maminka, ta byla nejsmutnější.

Že jste, že jste odešla.

Jo, jo, no, já nevím, jestli úplně nejsmutnější z toho, že jsem odešla, já myslím, že jsem jí to vysvětlila velmi přesně, co od života dál chci a co potřebuju, ale jako nějaký ústup ze slávy nebo, nebo ztráta toho, že vás úplně všude poznají, to mi naopak dělalo samozřejmě velmi dobře, protože já nejsem moc člověk, který by tohle vyhledává.

Na druhou stranu třeba takový bulvár si vás pořád pamatuje. A já jsem zrovna, když jsem se připravil, tak jsem si různě googloval, co najdu, vyskočilo na mě, že jste někam vyvedla, cituji, pohlednou dceru, anebo že jste motorkářka, protože jste někam jela na motorce a podobné věci, takže pořád jakoby v té, v té paměti lidí zjevně to je, protože jinak by to oni nedělali, že jo, ta média by se nevěnovala lidem, jiné lidi nezajímají.

Já jsem to říkala a od samého začátku, když někde 30 let každý den vystrkujete obličej, tak prostě musíte počítat s tím, že nějakou dobu, a nedokážu odhadnout, jak dlouho, ale nějakou dobu samozřejmě v tom veřejném prostoru po vás ještě o vás bude zájem nebo nějaká poptávka? Je samozřejmě taky pravda, že velmi často i některé moderace jsou samozřejmě o tom, že odmoderujete nějaký společenský večer, ale zároveň za vámi přijde organizátor a řekne a měla byste ještě čas a chuť tady se vyfotit, jako tady by chtěli tyhle se s vámi vyfotit a támhleti. A myslím si, že to jakoby i součást té vlastně pracovní nabídky, že na tohle přistoupíte a tak, mně už se to teda moc, moc často neděje a myslím, že někdy docela úsměvné, když.

Když Vlastně se potkávám už s tou úplně nejmladší generací, no a ty samozřejmě už mají pár rok, ne? A to je dobře, tak je to v pořádku. Čas plyne, čas plyne na druhou.

Stranu, ale je to pořád vlastně i to, co přinášíte do té nadace, že tam přinášíte věc, zmínila tu svoji značku, tak a prostě tam přinášíte to.

Já jsem, já jsem samozřejmě zájem, řekněme, ano, řekněme, že nějaký zájem a že přece jenom lidi, kteří nadaci podporují a podporují dlouhodobě, tak s největší pravděpodobností zažili ještě dobu, kdy jsem vysílala v České televizi a zjišťuju, že Se mnou řada z nich stále jako souzní a že vlastně Mi to dávají najevo, tak to mě těší, to samozřejmě člověka potěší.

Ať se vám daří, děkuji za rozhovor.