Ústavní soud: Soudní ochrana osob se zdravotním postižením před diskriminací v pracovněprávních vztazích
Splnila-li stěžovatelka svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní, bylo na zaměstnavateli, aby tvrdil a prokázal, že ve vztahu ke stěžovatelce neporušil zásadu rovného zacházení, resp. že se stěžovatelkou bylo zacházeno rovným způsobem jako s ostatními zaměstnanci ve srovnatelné situaci (přímá diskriminace), že existoval legitimní, nediskriminační důvod k takovému, z objektivního hlediska nerovnému zacházení (nepřímá diskriminace), a též že učinil přiměřená opatření (za účelem odstranění objektivní nevýhody stěžovatelky, spočívající ve zrakovém postižení), umožňující stěžovatelce přístup k zaměstnání ve smyslu ust. § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Porušení povinnosti přijmout přiměřené opatření za účelem odstranění individuálního hendikepu (nevýhody) zdravotně postižené osoby, ledaže by takové opatření pro zaměstnavatele znamenalo nepřiměřené zatížení, představuje zvláštní formu nepřímé diskriminace, jíž se musí obecné soudy při řádném zjišťování skutkového stavu rovněž zabývat.
Nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 366/21
Ústavní soud vydal dne 20. 12. 2022 nález sp. zn. IV. ÚS 366/21, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 1436/2020-759, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2020, č. j. 19 Co 889/2019-717. Předmětnými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Shrnutí skutkového stavu
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která působila jako pedagožka u vedlejšího účastníka. Stěžovatelka je osobou zdravotně postiženou, která se domáhala soudní ochrany před diskriminací v pracovněprávním vztahu, a to z důvodu jejího zdravotního omezení. Tato diskriminace spočívala ve vymezených jednáních vedlejší účastnice, přičemž podle stěžovatelky započala s nástupem nové ředitelky. Ze strany vedlejší účastnice následně stěžovatelka obdržela výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Stěžovatelka s výpovědí nesouhlasila, a proto se obrátila na obecné soudy, kde se domáhala náhrady nemajetkové újmy a ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích pro její zdravotní postižení. Stěžovatelka argumentovala především tím, že skutečným motivem výpovědi nebyla nadbytečnost, ale snaha vedlejší účastnice zbavit se stěžovatelky právě pro její zdravotní omezení.
Rozhodnutí soudu prvního stupně, soudu odvolacího a soudu dovolacího
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2019, č. j. 23 C 276/2017-492, ve výroku I. uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku ve výši 75 000 Kč a ve výroku II. byla žaloba co do částky ve výši 125 000 Kč zamítnuta. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce jak podle zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, tak podle zák. č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke zdravotnímu omezení stěžovatelky, které spočívá ve vrozené oční vadě. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že vedlejší účastnice se dopustila vůči stěžovatelce několika diskriminačních jednání ve smyslu antidiskriminačního zákona. Soud prvního stupně jako diskriminační jednání shledal zejména výpověď danou stěžovatelce z pracovního poměru pro nadbytečnost, nepřidělování přímé pedagogické činnosti, odpírání přístupu do informačního systému vedlejší účastnice, nařízení mimořádné pracovnělékařské prohlídky pouhý den předem, a na toto navazující podání vytýkacího dopisu. Soud prvního stupně věc uzavřel tak, že s ohledem na závažnost diskriminačních jednání, snížení důstojnosti stěžovatelky a utrpěnou psychickou újmu přiznal stěžovatelce přiměřené zadostiučinění v částce ve výši 75 000 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, však rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, č. j. 19 Co 889/2019-717, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku ve výši 75 000 Kč ve výroku I. zamítl. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně byl potvrzen. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal odlišný postoj k záměru a motivaci vedlejší účastnice zbavit se stěžovatelky pro její zdravotní omezení. Taková motivace podle něj z provedeného dokazování nevyplývala.
Vedlejší účastnicí uváděné důvody vedoucí k výpovědi z pracovního poměru považoval odvolací soud za legitimní a věcně podložené, tedy nikoliv diskriminační.
Nejvyšší soud posléze usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 1436/2020-759, dovolání stěžovatelky odmítl. Dle stěžovatelky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento však uvedl, že nemá za to, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť s ohledem na skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jedním dílem na řešenou situaci nedopadají a druhým dílem jde o rozpor toliko zdánlivý, neboť ve skutečnosti je rozhodnutí odvolacího soudu s touto judikaturou v souladu.
Odůvodnění Ústavního soudu
V posuzované věci se stěžovatelka domáhala soudní ochrany před diskriminací v pracovněprávním vztahu z důvodu jejího zdravotního postižení, spočívající ve vymezených jednáních vedlejší účastnice.
Ústavní soud nejprve připomněl, že pro posouzení diskriminace je ústavním východiskem čl. 1, resp. čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které upravují základní princip rovnosti jako kategorii relativní, která připouští určité zákonem založené nerovnosti, avšak pouze jsou-li pro to dány ústavně akceptovatelné a legitimní, věcné důvody. Existence takových důvodů pak musí vyplynout z poměřování mezi principem rovnosti a důvodem pro odlišné zacházení se zaměstnanci.1
Právní úpravu principu rovnosti a zákazu diskriminace v rámci pracovněprávní úpravy nalezneme v ust. § 16 a 17 zák. práce a dále v antidiskriminačním zákoně, který vymezuje diskriminaci, její jednotlivé formy a právní prostředky ochrany. Ohledně osob se zdravotním postižením pak zákoník práce ukládá zaměstnavateli povinnost pro tyto zaměstnance zajišťovat na svůj náklad technickými a organizačními opatřeními zejména potřebnou úpravu pracovních podmínek, úpravu pracovišť, zřízení chráněných pracovních míst, zaučení nebo zaškolení těchto zaměstnanců a zvyšování jejich kvalifikace při výkonu jejich pravidelného zaměstnání.
Definici rovného zacházení nalezneme v antidiskriminačním zákoně jako právo nebýt diskriminován z určitých vymezených důvodů, přičemž je třeba rozlišovat diskriminaci přímou a nepřímou. V ust. § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona je pak upravena zvláštní forma diskriminace, a to z důvodu zdravotního postižení, kterou představuje odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřené opatření, aby měla osoba se zdravotním omezením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti a dalším aspektům zaměstnávání, ledaže by takové opatření představovalo pro zaměstnavatele nepřiměřené zatížení. Jako vodítko pro rozhodování o nepřiměřenosti zatížení pro zaměstnavatele slouží ust. § 3 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Tyto mohou spočívat v tom, že zaměstnavatel provede opatření, na jejichž základě si zdravotně postižená osoba udrží své zaměstnání. Jedná se rovněž o opatření organizačního nebo vzdělávacího charakteru, což odráží chápání pojmu přeměřené uspořádání ve smyslu odstranění různých překážek bránících plnému a účinnému zapojení zdravotně postižených osob do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky.2
Ústavní soud v tomto ohledu dále připomíná, že v diskriminačních sporech nelze opomenout, že zde dochází k uplatnění speciálního pravidla dokazování, a to přesunu důkazního břemene na stranu žalovanou, která, pakliže chce být ve sporu úspěšná, je povinna tvrdit a prokázat, že zásada rovného zacházení nebyla porušena, tedy že její rozhodnutí je odůvodněno přípustnými důvody, a nikoliv důvody diskriminačními. Toto pravidlo představuje výjimku z obecného principu dokazování obsaženou v ust. § 120 o. s. ř., dle kterého platí, že účastník nese důkazní břemeno ke skutečnostem, které tvrdí.
Ústavní soud dále judikuje, že ohledně procesu dokazování a následného hodnocení důkazů v diskriminačních sporech jsou součástí práva na soudní ochranu i určité minimální požadavky ve vztahu k hodnocení důkazů soudy nižších instancí. Skutkové závěry musí mít především rozumný základ v provedeném dokazování a důvody, na nichž takové rozhodnutí stojí, musí být patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí. V opačném případě, tedy při nerespektování těchto požadavků, by mohl být dán závěr o porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V případě diskriminace z důvodu zdravotního postižení jsou tedy obecné soudy – po přenesení důkazního břemene na žalovanou podle § 133a o. s. ř. – povinny náležitě a pečlivě zvážit a hodnotit jednotlivé skutečnosti ve své úplnosti a logické návaznosti. Pakliže tedy dle Ústavního soudu splnila stěžovatelka svou povinnost tvrzení a důkazní, bylo na vedlejší účastnici, aby v řízení tvrdila a prokázala, že ve vztahu ke stěžovatelce neporušila zásadu rovného zacházení, tedy že se stěžovatelkou bylo zacházeno rovným způsobem jako s ostatními zaměstnanci ve srovnatelné pozici, že existoval legitimní (nediskriminační) důvod k takovému z objektivního hlediska nerovnému zacházení a též že učinila přiměřená opatření umožňující stěžovatelce přístup k zaměstnání ve smyslu ust. § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Ústavní soud pak dodává, že porušení povinnosti přijmout přiměřená opatření za účelem odstranění hendikepu zdravotně postižené osoby představuje zvláštní formu nepřímé diskriminace, kterou se musí obecné soudy při řádném zjišťování skutkového stavu rovněž zabývat, ledaže by takové opatření pro zaměstnavatele představovalo nepřiměřené zatížení.
Dle Ústavního soudu stěžovatelka svými tvrzeními splnila svou povinnost tvrdit, že došlo k jednání vykazujícímu objektivní znaky diskriminace, tedy k určitému nerovnému zacházení oproti jiným zaměstnancům, a to právě z důvodu zdravotního postižení. Tímto tvrzeným motivem došlo k přesunu důkazního břemene na stranu žalovanou, tedy stěžovatelka tyto skutečnosti již prokazovat nemusí, neboť se zde uplatní vyvratitelná domněnka.
Podle Ústavního soudu se však obecné soudy řádně nevypořádaly se skutečností, zda vedlejší účastnice splnila povinnost tvrzení a důkazní, a podařilo se jí tak prokázat, že v případě stěžovatelkou tvrzených diskriminačních jednání učinila ve smyslu ust. § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona vhodná opatření, umožňující stěžovatelce přístup k zaměstnání či pracovní činnosti, v návaznosti na vedlejší účastnicí přijatá opatření jinak odůvodněná legitimním cílem. Ústavní soud pak v této návaznosti konstatoval, že v případě výpovědi pro nadbytečnost se obecné soudy nevypořádaly s tím, zda vedlejší účastnice prokázala, že učinila dostatečná opatření k zajištění plného zapojení stěžovatelky do pracovního procesu a před ukončením pracovního poměru výpovědí jí nabídla snížení pracovního úvazku či skončení pracovního poměru dohodou, jako tomu bylo u ostatních zaměstnanců dotčených navazujícími organizačními změnami, popř. aby prokázala legitimitu jinak nerovného zacházení.
Ohledně jednání spočívajícího v nařízení mimořádné zdravotní prohlídky pouhý den předem a v následné výtce porušení pracovních povinností pak Ústavní soud vytýká obecným soudům, že se řádně nezabývaly zjištěním, zda vedlejší účastnice, i přes včasnou a odůvodněnou omluvu stěžovatelky, prokázala, že obdobným způsobem jedná s ohledem na zachování zásady rovnosti se všemi zaměstnanci, a současně, zda učinila vhodná opatření za účelem odstranění nerovnosti mezi přístupem ke zrakově postižené stěžovatelce a ostatním zaměstnancům v souvislosti s předáním vytýkacího dopisu.
Ústavní soud v uvedeném nálezu dále zdůraznil, že z učiněných skutkových zjištění nikterak tyto skutečnosti nevyplývají, tedy přijetí, příp. opomenutí přijmout přiměřená opatření, bude třeba, pakliže je to možné, hodnotit u jednotlivých stěžovatelkou tvrzených diskriminačních jednání a až teprve v kontextu zjištěných skutečností posoudit, zda bylo se stěžovatelkou zacházeno rovným způsobem, příp. zda existoval legitimní důvod k nerovnému zacházení.
Pochybení též Ústavní soud spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, právě pokud jde o legitimnost postupu vedlejší účastnice při ukončení pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost. Pro úplnost je dobré rovněž připomenout, že na základě konstantní judikatury Ústavního soudu je součástí práva na soudní ochranu požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Řádné a logické odůvodnění rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit jakoukoliv libovůli, neboť absence takového řádného odůvodnění pak zakládá nejen nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, ale povětšinou též protiústavnost. Pakliže totiž nejsou zřejmé důvody daného rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování.3 Ústavní soud závěrem připomíná, že obecné soudy jsou v intencích práva na soudní ochranu při hodnocení legitimnosti postupu vedlejší účastnice povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co tvrdí účastníci řízení, má-li to vztah k projednávané věci.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s argumentací stěžovatelky a současně pominuly komplexní hodnocení jednotlivých skutečností ve své úplnosti a logické návaznosti, což mohlo mít vliv právě na posouzení oprávněnosti postupu vedlejší účastnice.
Závěr
Lze tedy uzavřít, že v daném případě Ústavní soud ve svém nálezu považuje odůvodnění provedená obecnými soudy co do kritérií volby nadbytečných zaměstnanců za nedostačující a nezohledňující všechny aspekty, které v řízení vyšly najevo. Dle Ústavního soudu pak ve spojení s nedostatečným hodnocením, zda vůbec vedlejší účastnice unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve smyslu ust. § 133a o. s. ř., došlo rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Komentář:
Autor, který před Ústavním soudem v této věci zastupoval stěžovatelku, se plně ztotožňuje s názory vyslovenými Ústavním soudem, přičemž má rovněž za to, že porušení povinnosti přijmout přiměřená opatření za účelem odstranění nevýhody zdravotně postižené osoby představuje určitou formu nepřímé diskriminace, neboť pakliže tak není činěno, je s osobou zdravotně postiženou jednáno v rozporu se zásadou rovného zacházení. S ohledem na skutečnost, že při těchto sporech dochází k přesunu důkazního břemene, je pak na samotném žalovaném, aby v řízení prokázal, že ve vztahu k žalobci nikterak neporušil shora uvedenou zásadu rovného zacházení.
Zároveň nezbývá než souhlasit, že součástí práva na soudní ochranu je požadavek na řádné a logické odůvodnění takového rozhodnutí. Dodržování této povinnosti obecnými soudy má zajistit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů, přičemž je zapotřebí vyloučit jakoukoliv jejich libovůli.
Dle autora jsou pak obecné soudy povinny pečlivě hodnotit jednotlivé skutečnosti, řádně se vypořádat jak s jednotlivými argumentačními tvrzeními účastníků řízení, tak s jednotlivými provedenými důkazy a ty jsou následně povinny v logických a racionálních souvislostech řádně v rozhodnutí odůvodnit. Není-li takové rozhodnutí řádně odůvodněno, je tím založena jeho nepřezkoumatelnost a rovněž je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, neboť nejsou-li řádně uvedeny důvody, na nichž je rozhodnutí postaveno; svědčí to o libovůli soudního rozhodování, která je však v právním státě nepřípustná, avšak dle autora v praxi bohužel nikoliv výjimečná.
---
1 Viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, a ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15. 2 Srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 4. 2013 ve věci C-335/11 a C-337/11. 3 Nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13.
Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:
Foto: