Už si zase broukám… po kochleární implantaci

28. září 2023 Profesorka literatury Roberta Rubenstein Larson líčí vývoj své ztráty sluchu v osobní a profesní rovině

Kdy jsem si poprvé uvědomila, že bych mohla ztrácet sluch? Možná to bylo tehdy, když jsem na vysoké škole onemocněla a byla týden hospitalizována s těžkým případem mononukleózy, která byla ještě zkomplikována streptokokovou infekcí v krku. Součástí mé léčby byl streptomycin, antibiotikum, které se s úspěchem používalo k léčbě streptokoků, tuberkulózy a dalších infekcí, ale později se zjistilo, že je ototoxické, což znamená, že u některých pacientů nevratně poškozuje kochleární vláskové buňky a způsobuje nástup trvalé ztráty sluchu. V té době jsem však o těchto potenciálních vedlejších účincích vůbec nevěděla.  

O několik let později začaly být známky mé ztráty sluchu viditelné – nebo bych měla spíš říct, slyšitelné. Když mi bylo něco přes dvacet, trávila jsem dovolenou u rodinných příslušníků u jezera v Maine a někdo komentoval neodbytný řev potáplic volajících jedna na druhou. Jakých potáplic? Já jsem neslyšela melancholické písně těchto jedinečných vodních ptáků , které se pohybují na mnoha frekvencích, včetně vysokých tónů. Jsou to stejné horní...