Host Lucie Výborné: Světový den duševního zdraví
10:05 Host Radiožurnálu
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Hezký den, včera byl Světový den duševního zdraví. Trošičku jsme zaostali, ale naštěstí jenom o den. Mým hostem je klinický psycholog z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, prof. Radek Ptáček. Tak vás tady vítám, dobrý den.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Dobrý den a děkuji za pozvání.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Předpokládám, že Světový den není pro vás velikým svátkem, že to vlastně možná ani nezaznamenáte?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak řekli mi to od vás z rozhlasu. Světový den duševně zdraví, bych se k tomu dostal jinak, ale pro nás, kteří v této oblasti působíme, je každý den Světovým dnem duševního zdraví, takže ale jsem rád, že se o tom mluví. Zaznamenal jsem to v médiích. Je to strašně fajn, ale měli bychom mít takový každý den.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Já jsem ráda, že i dnes je svátek, tedy podle vás. Ráda jsem, nebo četla jsem teď velmi zajímavý článek, který mluvil o tom, jak do naší běžné mluvy pronikají psychiatrické termíny a my s nimi žonglujeme. Jinak se nám zlíbí, mluvíme o depresi, používáme termín ADHD, ale nevíme, jestli ten člověk je skutečně ADHD, nebo jestli je živější, nevíme, jestli je zhadumčivý, nebo jestli je opravdu depresivní, dělá to s námi něco tahle laická psychiatrie?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Myslím, že je to taková jako hloupá a nepromyšlená stigmatizace těch duševních poruch. Já se často setkávám s tím, že je dítě zlobivé nebo tak nějak problematicky se chovající. Okamžitě dostane nálepku ADHD, ty seš ADHD nebo člověk, který je smutnej. Řekne o sobě nebo někdo o ně jiný řekne. Ty máš depku. Já mám depku. Je to vlastně takový jako zbytečný si hraní si se závažnýma diagnózama, který opravdu znamenají onemocnění, které jsou spojené většinou s nějakou formou znevýhodnění, utrpění. A je to vlastně podobné, jako kdybysme nějakému dítěti, které se živě chová. Řekli hele, ty jsi diabetik. Tak to asi budeme všichni jako říkat, co to říkáte za nesmysly. Tak já si myslím, že to, že se ta terminologie dostává do hovorové češtiny. Tak je na jednu stranu dobrý, protože my si uvědomujeme, že tady ty problémy jsou. Nicméně měli bysme udělat ten druhý krok. A to je uvědomit si, že to jsou termíny, které odkazují skutečně k závažným duševním stavům, pro který měli mít respekt, protože se mohou z velké části týkat i nás a měli bychom je začít používat uvážlivě.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Co třeba termín toxické vztahy? Zná ho psychologie vůbec?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak to je taková kategorie.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Taková módní.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Je to módní, no. Pojem toxický lze dát vlastně do souvislosti s jakýmkoliv jiným termínem. Toxické vztahy, toxická osobnost, toxický rodič, toxické dítě. A není to úplně šťastný termín, i když nám to nevadí, protože tu čistotu těch odborných termínů to nějakým způsobem nekontaminuje. Takže jestliže rozumíme, že to odkazuje k nějaké problémové osobnosti, tak OK. Ale jsme Češi, mluvíme česky, takže bychom měli vytvářet nějaké pojmy, které jsou srozumitelné. Něco jiného říct, hele, ty seš prostě problematický partner, rozumíme tomu víc. A je to vlastně i komunikačně a upřímnější než říct, jako ty seš toxicky. Nevíme vlastně, co to znamená.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Mě by zajímalo, kde se objevují takzvaní psychologové z lidu? Protože jich přibývá, odborné vzdělání ale často nemají. Jsou to normálně šmejdi, ke kterým se upnou lidé v nouzi. Šmejdi, který mají třeba překrásné webové stránky, na kterých vám deklarují, že vystudovali vysokou školu života. Co s tím?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tohle je obrovský problém. A jsem rád, že o něm mluvíte, protože dneska skutečně vzrůstá potřeba odborníků na duševní zdraví. Lidé si stále častěji uvědomují, že potřebují někoho, s kým to potřebují minimálně probrat nebo i řešit nějaké závažnější duševní obtíže. No a protože je tady velká poptávka, tak kde je poptávka, je zcela téměř vždy nějaká nabídka. Takže tak jako všude v jiných oborech lidské činnosti se toho chopí šmejdi různého charakteru, kteří nemusí mít žádné vzdělání, ale kteří mohou mít velmi často ekonomické vzdělání. To je jako separátní kategorie těch psychologických šmejdů. To jsou prostě ekonomové a inženýři různých oborů, kteří si tak jako uvědomí, že vlastně jako to systematický uvažování je důležitý. A poradit někomu, protože oni toho přece jako prožili hodně. Mají tu vysokou školu života. Je poměrně jednoduchý. No, tak si udělali jednoduchý stránky nebo hezký stránky, začnou se propagovat, samozřejmě lidi na ně letěj, protože oni řeknou, že mají takový makový kurzy a takovýhle zkušenosti.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Často mají charisma třeba i.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Obrovský charisma a dobrý marketing, prostě je to velmi jednoduchý takhle ty lidi sbalit a samozřejmě v mnoha případech jim uškodit. A tady doplácíme v České republice na to, že psychologové, obecně odborníci v duševní zdraví nemají úplně silnou lobbovací pozici. A v řadě států, které již tuhle otázku řeší, mají nějaké zákony o psychologických službách.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Máte nějakou komoru třeba?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Nemáme, lékaři mají komoru. My nemáme komoru, nejsme centrálně organizovaní, což je jako jedna věc. A druhá věc je mít skutečně zákon, který řekne, kdo smí vůbec používat slovo psychologie, psychologické služby. Tady je velký boj v současné době i v používání termínu psychoterapie, což už odkazuje skutečně k nějaké léčbě. A ani tady nemáme jasně stanoveno, kdo smí používat ten pojem, protože máme celou řadu lidí, kteří vystudovali třeba nějakou školu humanitního zaměření. Udělali si seriózní psychoterapeutický výcvik a teď se chtějí nazývat psychoterapeuty a my, odborníci z klinické praxe, s tím mám jako trošku problém, protože něco jiného, když jste vystudovaný klinický psycholog, psychiatr, máte výcvik psychoterapie a používáte skutečně ty psychoterapeutické techniky proto, pro co jsou určené, tedy pro léčbu duševních poruch. Pak je tady někdo, kdo má jenom v uvozovkách, v uvozovkách ten výcvik. Jestliže je akreditovaný, je to v pořádku. Nicméně měl by ten člověk zná své limity a zvláště ten eventuální klient vědět, že ten člověk ano, můžeme pomoci se seberozvojem, ale už v žádném případě nemůže řešit nějaké závažnější duševní výstavy, jako je depresi, úzkost a tak.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No dobře a teď lidé jsou v nouzi a je jich hodně. Jejich děti jsou v nouzi, taky jich je dost. A jak se v tom mají vyznat? Co byste doporučil, když vlastně člověk hledá nějakou odbornou pomoc? Teď mu řeknou, že bude čekat prostě třeba dva měsíce, než se na něj dostane řada. Tak podle čeho poznám, že ten člověk je fakt kvalifikovaný?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak úplně to základní je, jestliže hledá psychologickou pomoc, měl by ten člověk mít psychologicky vzdělání. To znamená, magisterský titul z oboru psychologie. Ten může být jednooborový. Ten člověk studoval pouze psychologii nebo dvouoborový studoval ještě nějaký jiný obor. Já si myslím, že pro tu iniciální službu psychologickou, když už jsem v nějaké nouzi, tak je to úplně jedno. Jde mi o to, aby ten člověk studoval na univerzitě, která nabídla toto vzdělání. Dále je výhodou, když ten člověk má nějaký psychoterapeutický výcvik, u kterého si ještě napíše, že je certifikovaný. Pak existují různé asociace. Třeba Česká asociace pro psychoterapii, která uvádí seznam akreditovaných výcviků, seznam eventuálně členů, kteří pak samozřejmě vázání nějakými etickými pravidly. A tohle by mělo být úplně základní pravidlo při rozhodování. Člověk má psychologické vzdělání a psychoterapeutický výcvik. Jakmile to psychologické vzdělání není, je to možné. Tak bych se díval, jestli ten člověk má nějaký psychoterapeutický výcvik, který je certifikovaný právě podle nějaké té odborné společnosti. Já vím, že to je složitý, zvláště když je člověk v nějaké nouzi, v nepohodě. Tak si takhle ty lidi lustrovat. Ale ta situace takováhle je. A ve chvíli, kdy zvolíte někoho, kdo má nějaký bakalářský titul, inženýrský titul z národohospodářství a udělá si k tomu koučovací výcvik, tak ten člověk vám skutečně může uškodit. Protože tady je taková domněnka, že vlastně s někým si jako popovídat, nic neudělá. Ale slovo je tím nejsilnějším prostředkem a psychoterapie je skutečně velmi účinná a nebezpečná metoda, protože stejně jako můžeme pomoci, tak můžeme i ublížit. A každý by si toho měl být vědom. Člověk, který používá tyto služby, nebo který je nabízí. Protože já jsem často šokován tím, co ty lidi bez vzdělání nabízí. Aniž by si uvědomili, jakou paseku a škodu v životě jednoho člověka, ale i třeba jeho blízkých můžou udělat.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Říká můj dnešní host, klinický psycholog prof. Radek Ptáček. Naším tématem za malou chvíli bude stres a odolnost. Klinický psycholog prof. Radek Ptáček je dneska mým hostem. Pojďme se bavit o stresu a o možnosti jaksi zvyšování naší psychické odolnosti. Pochopila jsem, že řetěz celého lidského bytí je vlastně dějinami adaptace. Ty změny se děly tak nějak postupně, postupně, postupně. Pak podle mě musel přijít strašný skok, a to byla průmyslová revoluce. Co co to s námi udělalo?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak to vlastně zatím úplně přesně nevíme, protože máte pravdu, že ta psychická odolnost je vlastně daná do značné míry geneticky a formovala se víceméně tisíce, možná miliony let. A mozek je na to, abychom zvládali náročné situace vlastně natvrdo jako zadrátován a očekává určité situace, protože schopnost naší odolnosti vůči stresu, je vlastně o tom, že mozek je schopen očekávat určité situace a má na něj nějaké adaptační mechanismy. Vlastně náš mozek neustále každou vteřinu vyhodnocuje, aniž bychom si to uvědomovali, co se děje v našem okolí. A připravuje proto scénáře, na které pak třeba dojde a na které, když nemá jako odpověď, dostaneme se do nějaké situace, kdy mozek prostě vůbec jako neví, tak nastane to, co se stávalo při konfliktu ve starých Windowsech, že prostě zamrzne ten počítač, naskočí moderá obrazovka a tohle je ta situace, kdy jsme v nějaké náročné životní situaci. Prostě zamrzneme a vůbec jako nevíme, co máme dělat. A tak to je vlastně úplně stejné. A zvyšování té psychické odolnosti mimo jiné probíhá tak, že náš mozek připravujeme na to, co se všechno může stát. Takže to eventuálně třeba i promýšlíme a už to pouhé promýšlení, že myslíme na ty jakoby černé scénáře. Tak tomu mozku pomáhá se připravit na to, že mohou přijít a pomáhá na to v té knihovně vytvořit nějaký scénář. Takže často říkám, že vytvoříme, tvoříme krizové plány proto, aby se nestaly. Protože když přijdou, tak mozek si řekne, aha, tak to znám, to je fajn. A tady je taky nutné si říci, že náš mozek úplně nedovede jasně rozlišovat mezitím, co prožil a na co třeba jenom myslel. Takže jestli jsme prožili nějakou náročnou situaci, třeba autonehodu. A pak si začneme uvažovat ještě o dalších scénářích, které se mohou eventuálně stát. Tak, když se stanou, a tak náš mozek řekne, aha, to znám, takže buď jako v pohodě. Samozřejmě ta průmyslová revoluce a zvláště, řekl bych, technologická revoluce na konci 20., na počátku 21. století. Přinesla pro náš mozek celou řadu podnětů a situací, na které prostě připraveni nejsme. A to vede k tomu, že jako společnost začínáme selhávat, že se začíná vyskytovat vyšší procento projevů duševních poruch a pak samotných duševních poruch. A je to vlastně důsledkem té snížené adaptace na ty nečekané stresory, mezi které patří informační zátěž, multimediální zátěž a tak dále.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Jinými slovy to, co se stalo v té průmyslové revoluci, protože jsme na století páry a na spoustu jiných věcí nebyli připraveni. Tak se mohlo stát teď znovu s příchodem internetu a moderních technologií a té přeinformovanosti, na kterou jsme taky nejsme vlastně připraveni, ani stavění?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Určitě, ten vývoj se nebo vývoj postupuje vlastně nějakým logaritmickým způsobem. Takže jsou to jako obrovské skoky a mozek se určitě v některých aspektech přizpůsobuje. Už víme z některých neurozobrazovacích, ale genetických studií, že se některé segmenty mozku přizpůsobují, mění. Nevíme, jestli to je dobře, nebo špatně, ale prostě je to reakce na ty podněty. Víme, že naše děti, které už se rodí do multimediálního světa a ten mozek mají trošku jinak zadrátovaný, než jsme ho měli my. To, jestli to je dobře, uvidíme v budoucnosti. Nicméně my jako společnost se ty technologie musíme naučit ovládat tak, abychom zjistili, co nám škodí a co eventuálně pomáhá.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Já jsem někde byla konfrontována s takovou myšlenkou, že generace X. To znamená moje generace 50 plus se pohybovala na ose, která by se dala nazvat úplně laicky, tohle je potřeba udělat a tohle není potřeba udělat. Generace Y se pohybuje na ose, baví, nebaví. Ale, když je potřeba udělat, tak to udělá. A generace Z se pohybuje na ose, bojím, nebojím, což je vlastně už generace našich dětí. A říkám si, je tohle v trefné zjednodušení podle vás, anebo prostě je to špatná definice?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Já myslím, že to je zjednodušení. Úplně nevím, z čeho ty odborníci vycházejí, nicméně je pravdou a víceméně to potvrzuje i včera publikovaný výzkum Národního ústavu pro duševní zdraví, že se v té generaci dětí a dospívajících konkrétně šlo o deváťáky, zvyšuje podíl úzkostné a depresivní symptomatologie. To pozorujeme koneckonců i v klinické praxi. A právě úzkostně depresivní reakce je takovou nejčastější reakcí na nějaké nezvládnuté stresory. Takže já jak to vidím jakožto vědec, ale jakožto klinik, tak bezpochyby děti jsou vystavováni silným stresorům, na které ani my jako rodiče nevíme, jak reagovat. Takže, když vezmu konkrétně moje děti a jejich kamarády, tak jsou extrémně přetížení konzumací informačního obsahu, používání informačních technologií a s dost takovou premisou, že ono to vlastně moc neškodí, eventuálně jako může pomoct ve škole, ale ono tomu tak prostě není. A já, kdybych si to vzal, jak už to třeba, my jsme odpovědní rodiče a prostě nevíme, jak na to reagovat a ty děti v tom trošku necháváme koupat. Já se obávám, že teprve ta generace našich dětí bude u svých dětí schopná ty technologie zařadit do výchovy nějakým způsobem účelně.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
To znamená, vy jako rodič a klinický psycholog, vy teď vlastně říkáte, že nevíte, co s tím úplně?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Nevím, protože a my na to nemáme jednoznačně spolehlivá data. To, co jednoznačně víme je, že přílišná konzumace informačních technologií víceméně v jakémkoliv věku. Tím myslím dospělém škodí. Zvláště pak v tom vývojovém období dětství. Víme také, že děti předškolního věku by v ideálním případě vůbec neměly přijít do kontaktu s multimediálními technologiemi, což pro většinu rodičů není vůbec myslitelné. Děti na prvním stupni by to mělo být maximálně v řádu desítek minut. Pak třeba jako hodinu během staršího školního věku. Ale i tehdy by se mělo jednat o účelné používání té technologie. To znamená, měly by se ty děti naučit to používat a pro zábavu by to mělo být v řádech třeba těch maximálně desítek minut. Jinak dochází k tomu, že se tam prostě u toho dětského mozečku rozvíjí mechanismy závislosti. Protože ta multimediální zábava je obrovskou bombardáží dopaminových drah a ty děti, protože to prostě nevědí, jak s ním nakládat, tak se na tom stávají závislé. A já přesto, že jsem si toho vědom a u svých dětí se to snažím nějakým způsobem limitovat, tak prostě pozoruji, že tam určité prvky závislosti jsou.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Posloucháte Dopolední Radiožurnál, klinický psycholog prof. Radek Ptáček je dneska mým hostem. Jestli máte nějaké otázky do druhé části našeho rozhovoru, pošlete je, prosím, na adresu, dotazy@rozhlas.cz. Za malou chvíli zprávy o půl desáté a potom budeme pokračovat. Mým hostem v Dopoledním Radiožurnálu je dneska prof. Radek Ptáček, klinický psycholog, pojďme se bavit o tom, jak na nás působí stres a jak trénovat odolnost vůči stresu, protože naše psychika, jak už jsme zmínili, je velmi adaptabilní, ale všechno má svoje hranice. Jak poznám, kde jsou ty moje?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
To poznáte velmi jednoduše.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Není mi dobře.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Není vám dobře a dostanete se do stresu, prostě to nejde. A tady bych řekl, že velmi často se snažíme o to hledat nějaké vnější validátory. To znamená někoho, kdo by nám řekl, tohle ještě zvládneš, tohle nezvládneš. Teď už se ve stresu, nejseš ve stresu, ale nejlepším psychologem pro nás jsme my sami. To znamená, cesta sebepoznání je ta nejdůležitější, kterou můžeme vůbec absolvovat.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No a jak na to přijdu, že třeba, že jsou lidé, kteří jsou úzkostnější, zbytečně panikaří, třeba ještě se nic tak zlého neděje. A už si diagnostikují, já nevím, třeba syndrom vyhoření a tak dále. Tak jak vlastně pracovat sám se sebou?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak důležitý je, abysme si rozvíjeli nějakou paletu zkušeností, což si myslím, že je základ od nejranějšího mládí. Nebáli se situací, které nás mohou uvést eventuálně do nepohody. A jestliže takové situace prožíváme, nebo prožíváme docela běžné situace, tak je důležité se k tomu, jak jsem co prožíval, jak jsem se cítil, vracel. Úplně ideální je, když si každý den na dvě, tři, čtyři minuty sednu a projdu si, jak ten den vypadal, jak jsem se cítil. Varianta je, že si vytvářím nějaký diář, což je jedna z možných cest.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Deník?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Sebepoznávání, ano deník. Byť na něj jsou jako různé reakce, někteří ho doporučují. Jsou výzkumy, které ukazují, že lidé, kteří si vedou svůj diář, deník, a tak jsou zase více úzkostní a depresivní. Takže člověk si úplně nevybere. Ale tím základem sebepoznání je reflexe. Uvědomovat si, jakým způsobem reaguji, co mi to přináší. A od toho se vždycky odpíchnout, protože to mi nějakým způsobem ukáže směr, jak jít dál.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No, já vím, že by to člověk měl dělat. Jsou také takové ty hezké praxe, kdy člověk by si měl zrekapitulovat ten den a poděkovat za to, co bylo dobré. Uvědomit si, co bylo dobré, aby se potom nedostával do těch těžkých situací. Ale, když na to nemám čas. Znamená to, že jsem jako psychicky v pohodě?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Znamená to samozřejmě, že můžete bejt psychicky v pohodě a je to úplně stejné, jako kdybyste se zeptala, jestli budete zdravá, když si nebudete mýt ruce a když se nebudete sprchovat. Tak asi jako budete zdravá, ale prostě po čase budete smrdět. Stejně to.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Pane profesore.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Vy ne samozřejmě, ženy nesmrdí, ale lidé, kteří se nestarají o svou psychiku, dříve či později ta psychika to prostě pocítí, protože musíme udržovat nějaká základní hygienická pravidla, abychom byli zdraví, abychom byli i v sociálním kontextu přijatelný. A tohle je jediný způsob, jak se sebepoznávat. Prostě udělat si ty dvě, tři minuty. Jestliže tolik času strávíte tím, že se myjete tím, že si dáváte krém na obličej a všechny možné další procedury. Tak úplně stejně zařadit jako naprosto povinné, ráno si nějakým způsobem ten den naplánovat. Uvědomit si, ano, za co můžete být vděčný. Je to strašně důležitý. A tohle není žádný duchovně, duchovní praxe, ale to je čistě evidence base praxe, kdy se ukazuje, že třeba prostá vděčnost může být stejně účinná jako antidepresiva u středních, středně závažných depresí. Takže si můžete vybrat, jestli budete jíst léky, anebo si teda řeknete, si řeknete, že ráno poděkujete za tři věci, za které jste vděčný. A večer si prostě sednete a řeknete si, hele, tohle se mi povedlo, nepovedlo. Pro ten mozek je to čistě hygienická záležitost tak, aby se s tím nemusel prát ve spánku.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Mám tady ještě dva takové termíny, které si myslím, že bychom mohli vysvětlit nebo přinejmenším o nich mluvit. Naučený optimismus versus naučená bezmoc.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak to jsou dva termíny, které studoval vlastně doktor Seligment, který je zakladatelem pozitivní psychologie. A on začal s tím pojmem, respektive fenoménem naučené bezmocnosti. Kdy u zvířat i u lidí si všimnul, že ve chvíli, kdy se nějaká, v nějaké situaci, která je pro vás stresující, jste v ní dlouhodobě, tak sníží, tak klesá vaše akceschopnost. A vy se vlastně ztrácíte schopnost té situaci adaptivní a autonomně pohybovat. A zjistilo to u obětí domácího násilí, u obětí různých forem traumatu a zjistil, že to není typické pouze pro člověka, ale pro různá zvířata. No a pak se začal ptát, jestli člověk se může naučit bezmocnému chování. Tak jestli se může naučit ještě také optimismu. A zjistil, že jo. A dokonce zjistil to, že jestliže se budeme snažit o to, abychom svět viděli optimisticky. Tak to může ovlivnit nejenom naši duševní pohodu, ale může to ovlivnit naše fyzické zdraví. A dále pokračovali i další výzkumníci. Ale jmenoval bych třeba Elizabeth Blackburn, což je nositelka Nobelovy ceny za fyziologii, která studovala telomery. Což jsou taková zakončení chromozomů, které do určité míry vlastně odpovídají tomu, jak dlouhý bude náš život. A nějakým problematickým chováním, špatným životním stylem a špatným uvažováním si ten život zkracujeme a zkracujeme ty telomery. A ona zjistila, že lidé, kteří záměrně vidí svět pozitivně, tak ty telomery nejenom ochraňují, ale mohou si je i prodloužit. To znamená, tady můžeme říci, že pozitivní vidění světa je technika, která nám fakticky zlepšuje zdraví a prodlužuje život.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Prof. Radek Ptáček je dneska mým hostem.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Klinický psycholog prof. Radek Ptáček je dneska se mnou ve studiu. Byli jsme u stresu a u odolnosti. Existuje ale více druhů stresu ne jen jeden. Existuje stres krátkodobý, který snad tak moc neškodí, a takový ten dlouhodobý, který je zabijákem. Chápu to laicky správně?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak velmi laicky, těch druhů stresu samozřejmě může být celá řada. Nicméně nebo respektive začněme u toho, že stres může být pozitivní, definujeme ho jako eustres a negativní stres, jakožto disstres. Ten pozitivní stres může mít velmi pozitivní účinky na naší psychiku, energetizuje, zvyšuje odolnost. Vede třeba i k pocitům životní spokojenosti. Ten disstres pak tedy může být krátkodobý nebo dlouhodobý. Přičemž to, co je rozhodné, je intenzita, ve které se ten stres nachází a naše mechanismy zvládání, protože nemůžeme říci jednoznačně, že ten krátkodobý je v pohodě, že ho nějak zvládneme a ten dlouhodobý vždy škodí, protože tomu tak není. Protože všichni jsme exponováni nějakým dlouhodobým stresorům. Jde o to, v jaké intenzitě ten stres je a jakým způsobem s ním umíme zacházet. Takže krátkodobý stres, jasně. Jestliže ho jsme schopni zvládnout a naše psychika na něj nějakým způsobem adaptivně reagovat, tak je to všechno v pohodě. Mohou být intenzivní krátkodobé stresory, které nás dovedou rozhodit daleko více než nějaké dlouhodobé stresory. Vždy jde o tu připravenost, zvláště jestliže se pak ty krátkodobé stresory řetězí. To znamená, nemám třeba nějakou náročnou životní situaci, že bych se rozváděl, přicházel o práci a tak dále. Ale můžu mít náročnou práci, kterou mám třeba rád. Ale každý den tam zažiju 2, 3, 4 nepříjemná jednání a ty krátkodobé stresory vlastně pak způsobí, že jsem na tom ještě hůř. Takže vždy bych měl uvažovat o tom, jak jsem na to připraven, jak to zvládám a jaký intenzivní ten stres je.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Existuje nějaká studie, co udělá taková ta zvýšená koncentrace stresových hormonů s lidským mozkem, dělá to něco?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Existuje nespočet a dneska už to není na úrovni nějakých hypotéz a dneska je to na úrovni faktů. A ten dlouhodobý stres působí téměř vždy neurodegenerativně. Obecně degenerativně na náš organismus, protože celá řada těch stresových hormonů a stresových látek působí prostě negativně na náš organismus a třeba v oblasti mozkových struktur primárně působí na degeneraci v oblasti hypokampu, což je centrum, které je zodpovědné za paměť. Tedy jestliže jsme dlouhodobě ve stresu, tak si tím vlastně odřezáváme některé vzpomínky, schopnost pamatovat si. A tady třeba i posluchači mohou poznat to, že jsou třeba v dlouhodobém stresu podle toho, že začínají zapomínat. Ne možná to, co se stalo před rokem nebo před 20 lety, ale že si začínají zapomínat jména, a že pro něco jdou a teď nevědí pro co. Je to takové to narušení.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Neříkejte mi to.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Každodenní paměti.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Tak to jsem v pytli teda.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
No, ale určitě ne, ale každý to má v nějaké míře. A tady je důležité si říci, že ta krátkodobá paměť nebo respektive i pracovní paměť, což je paměť, třeba když vám řeknu 2+2, tak řekněme, krátkodobá paměť, ale když řeknu 2+2. A já nevím, teď to ještě vydělte třeba, tak si to musíte podržet v té paměti a provést s tím nějakou operaci, a pak teda tu operaci říct, tak tohle je pracovní paměť a ve chvíli, kdy je tato narušena, tak už to skutečně znamená, že náš mozek nějakým způsobem nezvládá.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Vyhledám pomoc, nebo pomohou si sama, když už zjistím, že jsem za hranou?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
To je velmi dobrá otázka, tady je nutné říci, kdy poznám, že jsem za hranou. Tak je to určitě dlouhodobá únava, které v naší společnosti úplně nevěnujeme pozornost. Tady je nutné si říci, že únava je zcela přirozená fyziologická. A znamená něco jako žízeň. Je to varovný signál, že náš organismus potřebuje něco v tomto případě se odpočinout. Tedy jestliže jsem unavenej, odpočinu si po víkendu, je to fajn, můžu jít dál. Ale ve chvíli, kdy tu únavu cítím jako jakýsi jádrový symptom svého stavu, že jsem neustále unavenej, že si o víkendu neodpočinu. Dovolená mě nějakým způsobem neobčerství, tak je to velký, výrazný varovný signál, že bych měl se sebou něco dělat a možná je to poslední varovný signál. Úplně stejně je to v oblasti kognitivních funkcí. Pocit snížené efektivity. To znamená, že vám to jako moc nemyslí, objevuje se to třeba v oblasti kreativity, že prostě už toho tolik nevymyslím, ale v oblasti takzvaných exekutivních funkcí, tedy řídících funkcí, kdy si špatně organizuji část. Že dále mám pocit, že obtížně dodržují nějaké termíny, úkoly. Ale také třeba, že obtížně pracuji s tou svojí pracovní nebo krátkodobou pamětí. Tohle jsou všechno varovné signály, které nám říkají, odpočin si. To znamená, jestli mám takovýhle pocit, nebo dojdu k tomu, že už jsem přetaženej, takže začnu pravidelně odpočívat. Náš mozek potřebuje jasně vědět, teď pracuju, teď odpočívám každý den, ale i v týdnu. Jestliže nám ani takovéhle intervence, který může udělat každý sám, nepomohou. Pak je to určitě otázka, abych hledal nějakýho odborníka. A tady je nutné říci, se nebát a vyhledat včas. To je alfa, omega. Je to úplně stejné jako ve chvíli, kdy mě začne bolet noha, koleno, řeknu si, ok, jdu k doktorovi, abych ještě mohl chodit. A včasná návštěva odborníka může být zcela rozhodující pro naše psychické zdraví, sociální pohodu ale i fyzické zdraví.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Ale narážíme na nedostatek odborníků. A to je to, čím jsme vlastně tenhle rozhovor začali, že jo.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Narážíme, nicméně, jestliže vyhledám odborníka včas, tak mi nevadí, že na něj čekám třeba měsíc. Když už to nechám provařit do toho fakt blbýho stavu, že padám na hubu. Tak pak i dva týdny mi připadají strašně dlouhý. To znamená, o naší psychiku je potřeba se starat. Stejně si jako si myjme ruce, jako se staráme o svoje tělo. Jestliže se o tu psychiku staráme, řešíme ty věci včas. Tak se samozřejmě nevyhneme tomu, že se dostaneme do problematických stavů, eventuálně můžeme klidně sklouznout do duševní nemoci. Ale jestliže tam máme to podhoubí, kdy se o sebe staráme, něco o sobě víme, pomoc vyhledáme včas, tak se dá všechno efektivně řešit.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Otázky, Hanka píše, jaké jsou úspěchy při léčbě úzkostné poruchy pomocí psychoterapie?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Úzkostná porucha patří mezi ty, které jsou v naší populaci poměrně velmi časté. Jsou to víceméně desítky procent a lidí, kteří to během života někdy zažijí a tady je důležité říci, že právě úzkostné poruchy, ale obecně úzkostná symptomatologie. To znamená, že mám z něčeho strach. Možná, nevím, z čeho, nebo má strach z konkrétních věcí. Je jedna z nejúspěšnějších indikací v psychoterapii. Takže tam se můžu velmi úspěšně svěřit do rukou odborníka. Velmi úspěšné jsou postupy z oblasti kognitivně behaviorální terapie, ale není to jediná terapie, která pomáhá na úzkosti. Důležité je tady vyhledat odborníka, vědět, že mi může pomoci i slovem. A pakliže to je vůbec jenom trošku možné, vyvarovat se lékům na úzkost. To jsou největší zabijáci naší psychiky.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Jaroslava píše. Znamená tedy, že mediální zprávy zaměřené spíš na negativní stránky života nám zkracují život?
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Dá se říct, že ano. Nicméně samozřejmě si nemůžeme úplně nebo takhle zprávy, které konzumujeme, si můžeme vybrat. A tady je důležité říci, že vždycky platí to, jestli tu sklenici vidíte poloplnou nebo poloprázdnou. U těch negativních zpráv v multimediálním prostoru se prostě zbavit nemůžeme. Ale můžeme se podívat nebo můžeme si vybrat, které si budeme číst. Samozřejmě je nutné číst i ty negativní, proto třeba bychom viděli, co se může stát, mohli to očekávat. Ale vždycky to měli v nějakých uvozovkách a snažili se říct dobře, tak jako tady se děje tohle. Ale můj život je v pohodě, krásnej, úžasnej a zalitej sluncem.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Jiří píše, chci se zeptat, tady píše váš dnešní host, říkal, že bychom měli mozek připravovat na černý scénář. Chci se zeptat, zda přitom nehrozí nebezpečí, že takovou situaci prožijeme, neboť jak se říká, co si přejeme, to se nám splní.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak to je určitě dobrá poznámka. Já neříkám to, abychom si ty černé situace nebo ty špatné situace přáli, ale abychom je, abychom náš mozek na něj připravovali. Takže určitě je důležité to, co jsme si řekli. Vidět svět pozitivně, očekávat to pozitivní, protože jestliže svůj mozek programujeme na to, že ty situace budou dopadat pozitivně, pak skutečně budou dopadat. Protože je důležité říci, že náš mozek skutečně programujeme tím, na co myslíme, proto a není to zase žádná jako duchověda. Je to o tom, že v mozku máme struktury, které si programujeme na to, aby očekávaly budoucnost. A oni pak jako hledají podněty v prostředí, které potvrzují tu hypotézu, kterou si vytváříme. Takže jestliže jdete do určité situace. Říkáte si, ono se úplně jako nepodaří, bude to blbý, tu zkoušku neudělám. Tak ten mozek zajistí to, aby si našel ty podněty, které povedou k neúspěchu. Jestliže si říkáte, jo, dopadne to dobře, bude to příjemný, fajn. Tak vám mozek, vám obrovsky pomůže. Takže programovat mozek je důležité. Můžeme říci, že můžete zavolat přání do vesmíru, ono se splní, ale není to asi vesmír ale člověk. Ale pro ten mozek je důležité si říct, hele ono to může jako dopadnout i dobře, abych si na to připravil. Ten mozek věděl, že to tak může dopadnout a říci, je to varianta. Já jsem na ni připravenej. Je třeba si ji představit, a pak si říct, tohle přesně nenastane a vytvořit si detailní představu toho, jak to bude hezký a pozitivní.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
A jak budeme oslavovat.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Tak.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Klinický psycholog Radek Ptáček, dneska host Radiožurnálu. Děkuju za to, co jste řekl, ať se vám daří.
Radek PTÁČEK, klinický psycholog
--------------------
Já děkuji také, vám ať se daří i posluchačům.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------