Interview ČT24 speciál - Vladimír Beneš (neurochirurg)
18:30 Interview ČT24 24
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Vidí lidem doslova až do hlavy, je špičkou ve svém oboru a prostředním ze známé rodiny neurochirurgů. A také, a to se o něm málo ví, vášnivým sběratelem hmyzu. Vladimír Beneš, host Interview speciál. Musí být lékař cynik?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Do medicíny nepatří emoce, já se nemůžu rozplakat, když operuju maminku dvou dětí.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Dá se brát závažná diagnóza s humorem?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Když v tom je kouska toho humoru, tak ten pacient nepochybně funguje lépe.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Může být operace i dobrodružstvím?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Když je operace dobrodružství, tak je tam nějaké riziko a to riziko nenesu já, to nese ten pacient.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Proč ho vyhodili z gymnázia?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Zahájil jsem tím, že jsem měl dvojku z chování, na konci trojku a v druhém ročníku to šlo stejnými šlépějemi.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Dobrý den, pane profesore.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Dobrý den.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
My začínáme u vás v kanceláři, kterou jsme pro tento rozhovor přetvořili na malé televizní studio. Vám ale televizní světla a kamery nevadí. Nebo se pletu? Vím, že váš syn mediální pozornost nemá rád.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ten jí moc nemá rád, mě to, nebo respektive já to mám docela za prvé rád, protože jsem extrovert, ale za druhé, já jsem si už na začátku kariéry řekl, že neurochirurgie by měla mít stejnou společenskou prestiž, jako má kardiochirurgie. To nemám šanci toho dosáhnout, ale s tímhle tím souvisí, že prostě žádnou příležitost propagovat obor neodmítnu, ať už je to časopis, noviny, televize, cokoliv.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Řekla bych ale, že váš tatínek vyloženě kamery miloval, protože když si vzpomenu na interview s Danielem Stachem v roce 2017, tak on byl hrozně vtipný.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne. On to dělal táta hrozně rád a táta kdysi hrál divadlo, on napsal dvě nebo tři divadelní hry, který se stále opakovaly, vynikající. A on opravdu v tomhle tom byl extrémně jako extrovertní a extrémně schopný, takže. A dělal to rád. /Začátek ukázky./
Vladimír Beneš nejst., nerurochirurg
--------------------
Mě honily sestry po celé nemocnici, než jsem dostal injekci.
Daniel STACH, moderátor ČT
--------------------
A dohonily?
Vladimír Beneš nejst., nerurochirurg
--------------------
Dohonily mě pak.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Máme tu nevýhodu, že víme, co se může stát. /Konec ukázky./
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Všichni tři jste Vladimírové, máte stejné nebo podobné tituly. Není to k vzteku, jaké jste osobnosti?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Svým způsobem se asi moc nelišíme, protože ta genetika je velmi mocný nástroj. A Vladimírové jsme, protože náš děda, teda můj děda byl panslavista, takže táta byl Vladimír a strejda je Zbyslav. Kdo by byl další, nevím, kdyby měli tři děti. A víceméně já mám rád tradice, táta měl rád tradice taky, takže jsme to takhle dávali dolů. Stejně, aby ty jména byly podobná, má to samozřejmě problémy.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Jaké?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
No, já měl i podobný hlas jako táta, takže když jsem byl malej, zved jsem telefon, volal pacient, tak já jsem mu mohl radit, že jo, už na devítiletce a podobný pitominy, ale jinak jako nakonec mi vždycky to nějak dali dohromady a problém to byl v publikacích. Vladimír Beneš, Vladimír Beneš mladší, Vladimír Beneš třetí a takovýhle, takže tam je to určitý problém, ale dá se to vždycky nějak vyřešit.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Dopisy jste si doma neotvírali.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne. Dopisy jsme si doma neotvírali, to by nás nenapadlo.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Vraťme se do vašeho dětství, jak je to s tou historkou, že jste v první třídě dostal jedničku na vysvědčení a přišel jste jí ukázat tatínkovi na operační sál.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To je takový rodinný mýtus. Já jsem chodil semhle dolů pod špitál do devítiletky, tam na konci tý první mi dali tu jednu velkou jedničku, tak jsem šel za mámou do lékárny, tam jsem jí to ukázal a ona říkala, jdi to ukázat ještě tátovi. Tak jsem šel na kliniku, tam mě děvčata poslaly až na sál, tehdy asi ještě asi nebyly, nebylo tolik bacilů a táta tam někoho operoval, kdo seděl a byl při vědomí. Tehdá se dělalovšecko při vědomí a já jsem tátovi ve dveřích tu jedničku ukázal a ten pacient takhle zvedl oči nahoru, říkal, máte chytrýho syna, pane docente. Ale jestli je to pravda úplně, nebo ne, to nevím. A den na to jsem byl na tý klinice zas, protože mi tady obecní střešovický blb Hosner rozbil hlavu dlažební kostkou, takže mi tam tu hlavu šili. Takže to byly mé dvě první návštěvy kliniky ve skutečnosti.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A pak, chodil jste tam často?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Nechodil. Ne, ne, to jako já jsem s tátou byl na sále snad dvakrát a můj syn se mnou taky asi dvakrát nebo třikrát. Takže to jako to přímé vyučování nebo to přímé podchytávání neurochirurgický, to ne, to bylo vždycky spíš o mentalitě, o stylu úvah, o přístupu, o takové té životní filozofii, to ano. Ale ne o těch jednotlivých detailech.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže neexistuje žádný moment ve vašem životě, kdy to přišlo, kdy přišlo to uvědomění si, že jdete v tátových stopách?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To přišlo, to já si dobře pamatuju, já jsem od začátku školy věděl, že chci dělat nějaký chirurgický obor. A tak jsem různě pokukoval po všech možných a po třetím ročníku já jsem prchl tady z dětského, protože jsem nechtěl dělat pediatrii, do Plzně na všeobecnou medicínu a první den tam jsem šel za prof. Mračkem, tehdy šéfem neurochirurgie tam. A došel jsem až na sál, abych ho poprosil, jestli bych tam mohl dělal takovou tu pomocnou vědeckou sílu. Zase jsem dorazil až na sál jako tehdá za tátou a tam byl nějakej ohromnej malér, to skončilo tehdá otevřenou masáží srdce a nedopadlo to dobře.- Ale já si dodnes pamatuju, že tohle to byl přesně ten moment, kdy já jsem řekl, tak tohle chci dělat a od té doby už jsem na škole cokoliv, co nezačínalo předponou neuro, nějak tak nevnímal a nebavilo mě to, jenom to, co bylo neuro.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Ale přitom, pokud jde o studium, tak nic nenasvědčovalo možná tomu, že to dopadne takhle dobře, nebo jaký jste byl student? Já vím, že vás totiž vyhodili z gymnázia, vyloučili. Za co, co se stalo?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Vyhodili mě z gymnázia, to, ono to nebylo gymnázium, tehdy, tehdy to byla střední všeobecně vzdělávací škola, ono to, zahájil jsem tím, že jsem měl dvojku z chování, na konci trojku a v druhém ročníku to šlo stejnými šlépějemi, takže už jako se se mnou támhle Nad Štolou rozžehnali a odmaturoval jsem na Arabské. Paní třídní tehdá napsala, že nemá námitek proti studiu na vysoké škole, což mě zachránilo, protože ona mohla rovnou napsat, že jsem nevhodný na studium. Samozřejmě, že jsem se tam napoprvé nedostal, takže jsem dělal nultý ročník na ortopedii na Karláku, na dětské klinice tehdejší, ta už tam není. A tehdy nějak tak mě to chytlo teprve a tehdy jsem přestal zlobit a přestal jsem dostávat ty trojky z chování a podobně.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
I váš táta říká, že jste hodně zlobil, že byli rodiče vyloženě zoufalí.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Asi si užili, byli zoufalí, to mě dokonce poslali na nějaký inteligenční testy támhle k Týnskýmu chrámu, tam jsem tři dni chodil a až nakonec jsem si uvědomil, že mě to bavilo docela ty testy, že jsem se dopustil hrozný chyby, že jsem se snažil jako uspět. Takže našim pak přišel za 14 dní na to výsledek a tam bylo napsáno, že nejsem línej, ale, že nejsem blbej, ale línej, takže perzekuce se samozřejmě zpřísnily a všecko, to jsem tehdá nezvládl.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Dostal jste výprask od rodičů tehdy?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Jo, dost. Maminka mě tloukla, táta ne, máma, ta byla taková ta židovská matka, která prostě chtěla, abych ve všem vynikal, pořád mi dávala za vzory tady kdekoho kolem. Všichni dopadli špatně, takže nakonec už jsme si z toho s tátou dělali srandu, že jsme říkali, když chceme někomu ublížit, tak jako ať mi ho máma dá za vzor. A ta výchovná součást rodiny byla máma v každém případě.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže tatínka jste neměl, jak se říká, pořád za zadkem?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne, ne, táta, ten měl svý, ten opravdu měl tu neurochirurgii a pamatuju si můj dětskej pokoj a jeho pracovna, byli přes zeď a já jsem furt slyšel, jak ťukal do psacího stroje. Ten mám dosud, ten psací stroj a pro něj jsem byl takovej nějakej malej člověk, kterej po tom bytě běhá, jo. To, až když jsem začal kopat do balonu a jezdit na lyžích, tak mě začal vnímat, ale on mě nikdy moc nevychovával, to jsem tak jako spíš nasával nevědomky od něj, ale ta výchovná paže v rodině byla máma.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A nezměnilo se to potom, když už jste byl dospělý a začal jste pracovat v jeho oboru?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To bylo, k tý změně došlo na tý dvanáctiletce, protože to máma už toho měla dost, chodit na ty třídní schůzky, protože za celých devět let byla jedna jediná, kdy se vrátila jako spokojená. Takže na dvanáctiletce se už chodil táta a to nebylo o nic lepší. A pak ta změna byla třeba v tom, že když jsem začal sloužit v Ústí nad Labem, tak můj šéf byl dost často nedostupný a já jako krátce po promoci jsem tam měl řešit věci, o kterých jsem neměl moc představy a bál jsem se, že jo. Tak jsem zvedl telefon a zavolal jsem domů a nechal jsem si poradit od táty, takže tam pak už táta fungoval jako poradní sbor, bych řekl spíš.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Jakou radu vám dal, na kterou nikdy nezapomenete?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Buď poctivej.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Držíte se toho?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Držím. To si myslím, že je jedna z nejdůležitějších vlastností a nejdůležitějších jako být poctivý. A pak si myslím, že jsem od něj chytil smysl pro humor, protože toho táta měl nadbytek a rád se bavil, takže tyhle ty dvě věci asi jsem si od něj nejvíc vzal.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Co považujete za svůj největší úspěch?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To jde o to, v které oblasti. Kupříkladu u těch broucích, to byla ta výstava v tý Nerudovce, že jo, v medicíně spíš to, že jsem byl třeba prezident evropské asociace čtyři roky, tak to považuju za takový vrchol kariéry, ale pak jsou to třeba jednotlivosti, že jo, pár pacientů, který si pamatuju, kterým jsem nepochybně pomohl. Ve sportu, kde jsem vyhrál pár turnajů u nás v tenise, to jsou jednotlivosti, jako nějaký velký zázračný. Možná to prezidentství.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Co zákaz lobotomie, co je pravdy na tom, že jste inspiroval?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne, ne, ne, to bylo, já to viděl třikrát v provedení a všecky tři, to byla hrůza. A když jsem se stal předsedou neurochirurgické společnosti, tak jsem tam prosadil zákaz těchhle těch destrukčních technik. Psychochirurgii jako takovou, a když jsem končil asi po osmi letech, tak jsem to svým způsobem odvolal, protože se objevily modulační techniky, který by měly logiky, protože to je reverzibilní. To není trvalý, tak jako byla třeba ta lobotomie, ale v lobotomii daleko nejvíc práce udělal Miloš Forman Přeletem přes kukaččí hnízdo. Pak už to Američani neprovedli ani jednou a do tý doby se jich tam dělalo hodně. V Evropě se to nikdy moc nechytlo.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Nevadí když se teď rozhlédneme po vaší pracovně?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Můžeme se rozhlédnout.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Ale možná ještě než vstaneme, tak já bych začala u tohohle stolu, protože to není obyčejný stůl, je po nestorovi české chirurgie, panu Kuncovi, je to tak?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Je. On Kunc ho dostal, on byl, to je z Pečkárny a tam byla nějaká pojišťovna, tohle to tam snad měl ředitel tý pojišťovny. A za války tam bylo gestapo, takže možná u tohohle stolu ten Böhm vyslýchal Fučíka, to já nevím. A po válce ten nábytek nabídli nějakýmu sovětskýmu poradci a ten to nechtěl, že je to příliš buržoazní, tak to nějakými oklikami skončilo u Kunce v pracovně a já to zdědil, že jo, takže a takovouhle věc člověk nedá, že jo, z rukou, takže to mám celou dobu tady.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A co támhle ta stěna?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To je I Love Me Wall. Tam je, to už je redukovaný, když jsem se stěhoval do téhle kanceláře, takže tam je pár mých učitelů, že jo, táta, prof. Mraček, profesor Specler z Arizony, támhle můj první šéf Malý a pak jsou tam nějaké takové ty diplomy a akreditace a podobný věci, kterých si považuji.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A co stání vyznamenání? Kde je? Nemohla jsem ho tady najít.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Státní vyznamenání jsem ještě nenechal zarámovat a ještě jsem ho nepověsil, ale je asi nejvyšší čas, aby tam bylo, protože toho si považuju opravdu. /Začátek ukázky./
Jana Vohralíková, budoucí vedoucí KPR
--------------------
Prezident republiky uděluje medaili za zásluhy prvního stupně panu plukovníku ve výslužbě, prof. dr. Vladimíru Benešovi, DrSc. Lékaři se specializací na neurochirurgii a bývalému přednostovi neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze za zásluhy o stát v oblasti vědy. /Konec ukázky./
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Co pro vás znamená tohle ocenění?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Víceméně to ocenění je takové určité vyjádření díků za to, co jsem celý život dělal, takže si myslím, že. Vidíte, to jsem vedle toho prezidentství mohl říct možná jako největší svůj životní úspěch.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Ale jedním, a to jste mi prozradil, z vašich úspěchů je taky výstava brouků a ty jsou na támhleté stěně, tak se tam teď přesunem.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Jeho zálibou je entomologie, čeleď střevlíkovití, neplete se Wikipedie?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Neplete, je to správně. Ty střevlíkovití, ty byly dlouho, nebo dokonce jenom jeden rod Karabus, ale pak jsem zjistil, že tím, že to žije jenom ten Karabus v palearktu, takže míjím v cestách celý ostatní svět, tak jsem se vrátil do dětství a začal jsem lovit všechno.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A tady je co?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To je dekorace, tady je všechno možný, támhle je ten Karabus nahoře, kupříkladu. Tamhle jsou nosorožíci ohromní, je tam pár motýlů, pár víceméně jako blanokřídlého hmyzu, ale to je opravdu jenom dekorace, to nemá se sbírkou nic společného.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Co se vám na nich líbí?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ta variabilita, ty barvy, tvary, velikosti, všechno ostatní.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Akde se to vzalo, jak jste na tenhle koníček přišel?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Děda, plzeňský děda byl učitel a on nás jako děti vláčel na dlouhý procházky kolem Plzně a já jsem jednou sebral brouka a už mi to zůstalo. Takže to je víceméně mnohem starší zájem než neurochirurgie, protože to mě mohlo být, já nevím, 6, 7. Pak jsem se stal členem Entomologické společnosti při Akademii věd, a to bylo mimořádné členství, aby člověk byl řádným členem, tak musel něco publikovat, tak jsem nakonec někdy v devadesátých letech s jedním kamarádem z Itálie, jsem mu napsal kus popisu nějakýho novýho brouka, kterýho jsem chyt v Číně, takže to je má jediná publikace v entomologii. Ale jsem tím pádem řádným členem té entomologické společnosti.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Kolik máte brouků?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Dohromady to bude tak 25, 30 000.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A to jsou kde?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Doma jsou všude. Žena uchránila kuchyň a obývák skoro celý, ale my si. V ložnici ještě nejsou, jinak jsou po baráku všude, včetně garáže, kde jsou v mrazáku.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A není to ženě nepříjemné?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Není, ona přivykla, ale nakonec to má i docela ráda nebo má to, má to ráda, ráda se podívá.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Vy teď odjíždíte na měsíc do Zambie lovit brouky, jak se to dělá?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Je tam taky ta část, to, co je obecně známý s tou síťkou. Pobíhat, ale hlavní je večer, že se rozsvítí světla a oni nalítají na bílé plátno, který se k těm světlům postaví a vy to jenom z toho plátna sbíráte. Anebo s čelovkou chodíte po lese, po cestičkách, musíte po cestičkách, jinak zabloudíte v noci a sbírá je člověk jednotlivě. Pasti. Kelímek od kafe zakopete po okraj, do toho dáte návnadu. Brouk v noci přijde, bouchne tam, ráno si ho seberete.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Asi si vzpomenete na rok 2008, když v Indii zatkli dva Čechy, kteří právě sbírali známé brouky. Vy jste se nikdy do podobné šlamastyky nedostal?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já znám toho, kterýho zavřeli a kterej tam byl tři měsíce, protože ten mi preparuje brouky. To je výbornej kluk jinak. Ale dostal jsem se do šlamastyky pochopitelně.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Do jaké? Prozraďte.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Jednou mě vyhmátli ve Venezuele na letišti, ale to asi byla náhoda, to, my jsme byli v Panamě, tam jsme lovili. Já pak jel na sjezd do Venezuely a když jsem odlítal z Venezuely, tak si mě už od letadla vyvolali a zase jsem prošel vším do takových útrob letiště, tam byl můj kufr zcela samostatně. Tam ležela paní, ho chtěla otevřít, nějaká celnice. Říkala, co je tohle? Já jsem říkal, to jsou kalhoty. Co je tohle? To jsou boty, čím, to bylo čím dál tím zoufalejší, až jsem přišel k tý krabici s těma broukama a říkala, co to je. Já jsem říkal, to jsou brouci, ona je dala stranou, co je tohle? Já jsem říkal, to jsou ponožky, takže tam to prošlo dobře, ale srdce se ve mně zastavilo a pak se mi to stalo v Bolívii, tam zas pes něco vyčuchal v tom báglu, tak jsem ho taky musel otevřít, ale to jsem měl povolení, takže ten pes vyčuchal vlastně ten éter, kterým se ty brouci zabíjejí, nevyčuchal ty brouky samotný, ale ty jim nevadili, protože na ty já měl povolení.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže to není úplně jako sbírat známky.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne, to vůbec ne, to vůbec ne, to je víceméně v tý Číně, ty dovolený, to není moc dovolená, protože jste furt 3 500 vysoko, je tam zima, mráz, zakopat ty pasti je dřina, že jo, drát se nahoru do kopce, z kopce, s Číňany to není jednoduchý. Nebo to byli Tibeťani, tam, kam my jsme jezdili, takže to není jako to, co si lidi představujou jako dovolenou.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Nikdy byste brouka nezašlápl?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Asi ne, asi ne, to jsem nikdy nezkusil, to jsem nikdy nezkusil. Ne, ne.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A co hmyz v pokrmech? Taky jste nikdy neochutnal?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ale jo, to víte, že jo, to víte, že jo, to jsem ochutnal všechno, ale to je, jako že by se to chytlo, aby to lidi jedli, to si nemyslím, to je spíš taková módní záležitost tu a tam.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Ale nejlepší bylo, když jste je vystavoval.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To bylo nejlepší, to byl jako svým způsobem můj nejlepší, největší úspěch, vyjma toho, že jich je po mně několik, já nevím, 20 popsáno a takovýhle, tak ta výstava v Nerudovce, to byl opravdu asi můj největší úspěch.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Tak se do Musea Montanelli přesuneme.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Výborně.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Ta vaše výstava tady v Museu Montanelli už není, je přesunutá do jiného města. Jak se to ale vlastně všechno sešlo, že jste tady dva roky vystavoval?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To se sešlo zásluhou paní profesorky Radii /nesrozumitelné/, protože my se známe už dost dlouho a ona věděla, že mám tu sbírku doma a přišla za mnou a říkala, že uděláme kombinaci umění a těch brouků a že to bude takový ten kunstkabinett, jak bývaly někdy v osmnáctém, devatenáctém století. A já jsem tomu ze začátku moc nerozuměl nebo přišlo mi to prakticky nemožné, ale nakonec mě Radia přesvědčila a ten výsledek byl pro mě fantastický, protože to byla kombinace medicíny, těch brouků, umění z jejích sbírek. A ten celek jako opravdu předčil veškerý mý očekávání, protože to byla krásná taková kombinace, jak se to prolíná, jak všecko souvisí se vším, jak ta příroda a medicína a umění tvoří nádherný celek a navíc tady ten prostor je neuvěřitelně členitý a bylo tu nějak tak všecko, tady byly fotky z cest, tady byly videa z operací, tady běžel nějaký dokument, co se točilo u nás na klinice, to tahle místnost byla plná brouků, takže opravdu ten výsledek byl neuvěřitelný.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A co teda mají společného brouci s lidským mozkem?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To já nevím. Přírodu, tu moc a tu ohromnou variabilitu přírody a vlastně se to tam opakují určité vzorce, když vezmete u brouka třeba ty krovky rozdělené na dvě symetrické poloviny, tak mozek je taky dvě symetrické poloviny. A svým způsobem já mám to štěstí, že dělám obor, který je neuvěřitelně pestrý a ty brouci tou pestrostí vysloveně oplývají, protože to je od půl milimetrového do dvaceticentimetrového brouka. Barvy neuvěřitelné, tvary fantastické. A ten můj obor je, aspoň já ho tak cítím podobný, že to je taky tak variabilní a pestré, je v tom ta určitá zábava.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Teď tady probíhá výstava s názvem Láska očima žen, jaký vztah vy chováte k ženám? K těm pro vás nejdůležitějším?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
K ženám chovám pochopitelně veskrze kladný vztah, to je vcelku logické a víceméně taková hlavní žena mého života je samozřejmě manželka, která je se mnou už 50 let, která je neuvěřitelně tolerantní, chápavá. Na druhou stranu maje technické vzdělání, tak je schopná úplně všeho, ona je jediná, která ví, kde je doma uzávěr vody, kde jsou pojistky, umí ovládat takové ty remoty na televizi a podobně. Takže v tomhle tom já jsem na ní absolutně závislý, ale hlavně jako každý můj zběsilý nápad víceméně podpoří, ale tak nějak jako uhladí, aby to nebylo úplně pitomé, takže opravdu jako za celá ta léta jsem vždycky na ní velmi dal, vždycky jsem si ji neuvěřitelně považoval a myslím si, že to bylo jedno z mých největších štěstí v životě, že jsem ji potkal.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Kdyby to tady nebyla láska očima žen, ale medicína očima žen, co by tady asi bylo? Vidí ženy medicínu jinak?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Kdybychom to vzaly oborově, tak by tady asi byla pediatrie pochopitelně, protože tam jsou ženy daleko lepší než chlapi, protože mají tu určitou empatii, že jo. A určitě by tu byla plastická chirurgie, protože jsou mnohem pečlivější a takhle přesnější, to bych já jako chlap nepochybně odflák, takže já bych plastickou chirurgii dělat nemohl. A pár dalších oborů a nepochybně by ženy dominovaly té medicíně tak, jak jí dominují, protože já nevím, kolik my máme studentů holek, to bude 70 %.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
72 %.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
72, tak jsem to trefil odhadem docela přesně. A jako ono se občas na to žehrá. Jási myslím, že je to úplně v pořádku, protože je to jedno z povolání, kde ty ženy jsou dobré.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Já jsem právě chtěla reagovat i na to, co řekl pan prof. Pafko v našem vysílání relativně nedávno, on řekl, že prestiž medicíny upadá a doložil to mimo jiné tím, že jí studuje více žen než mužů. Tak mě zajímalo, jestli feminizace medicíny může být problém?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já si myslím, že ne, já si myslím, že v rámci praktické medicíny to moc problém být nemůže. Trošku to může být problém potom v té akademické sféře, protože přece jenom jako víc, dejme tomu, těch výzkumných aktivit a experimentální části, tak tam přece jenom ty chlapi dominují víc, ale v té praktické medicíně to podle mne problém být nemůže.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Váš tatínek si z toho trošku dělal srandu, on měl takové motto, půlhodinka šovinismu neuškodí organismu.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To on říkal, svým způsobem se podle toho i choval, nakonec já to i převzal, protože ono trošičku si, on to nebyl šovinismus pochopitelně, ale cokoliv jiného by se nerýmovalo. Ale bylo to takové si spíš dodávání sebevědomí a dokonce i odkaz, řekl bych, na termíny typu vlastenectví a podobně, takže to heslo má mnohem širší význam a nepochybně to v tom bylo i trošku toho genderového u táty, to nepochybně.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A procházelo mu to, jak říká váš syn, který říká, nám už by to rozhodně dnes neprošlo a mě tak zajímá, jací jsou mladí lékaři dnes?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Uvažují jinak. Mají trošku už jinak nastavený žebříček hodnot. Já, když jsem začínal, tak ta medicína prostě byla všem, mně nikdo z toho špitálu nedostal, že jo, to neproběhla jediná operace, abych u toho nebyl a ty hodiny jsem nikdy nějak nevnímal a nevěděl jsem o nich. Dneska už je to jinak, protože přece jenom oni dají víc na ten rodinný život a na to volno, na které mají nárok ze zákona, takže v tomto duchu se to změnilo.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže myslíte, že vaše generace chápe vaší profesi spíš jako poslání, zatímco pro ně je více tím zaměstnáním?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já tomu hrozně nerad říkám poslání. Já když jdu ráno do špitálu, tak neřeknu ženě, že jdu do poslání, já jí řeknu, že jdu do práce, že jo, to je logický, takže ono je to spíš. Ta práce pro mě byla vždycky koníčkem, jediný rozdíl proti koníčku byl ten, že do koníčka člověk dává peníze, kde co, já jsem za toho koníčka ty peníze bral. A tomu koníčku člověk obětuje kdeco a zároveň je to i takové určité vyjádření, že člověk dělá to, co ho baví. A to je největší štěstí v životě, když člověk dělá to, co ho baví. A z tohohle pohledu já můžu říct, že jsem ve skutečnosti v životě nepracoval ani den, protože jsem vždycky dělal to, co mě bavilo a zajímalo a tohle to možná je už taková entita, vlastnost nebo něco, která se trošku vytratila, že už to není taková ta dedikace tomu určitému oboru nebo té určité činnosti, jako byla dřív, že dneska je to takové roztříštěnější a taky méně zodpovědnější.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Vzhledem k tomu, jak to vnímáte, tak o to těžší možná musí být odcházení. Umí elitní lékaři chodit do důchodu? Jsou to vážení profesoři, emeritní lékaři a najednou důchod.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Tohle to není u nás naštěstí, protože u nás já, i když už odejdu z funkce, tak mohu pokračovat dál. Tohle to je velmi patrné v Německu a v podobných zemích, kde prostě se ty dveře za ním zavřou, přijde člověk odjinud a ten původní šéf už se tam nikdy nevrátí. A tam jsou pak dva typy, jeden, který celý život opravdu se věnoval jenom tomu oboru a měl jen to. Tak ty jsou zoufalí potom. A pak jsou to lidi, který k tomu ještě měli něco dalšího, tak ti přežívají a ti fungují dobře. V mým případě to možná vůbec největší štěstí, protože já s tím, že jsem předal kliniku, tak jsem se zbavil veškeré administrativy a všeho toho, co člověka otravovalo a nebavilo, takže teď mi zůstalo jenom to, co mě baví. Takže já si to spíš jako užívám.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Jak těžké je nepodlehnout pocitu důležitosti a zůstat skromný v té vaší profesi, když se na každém rohu setkáváte s vděčnosti?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To záleží na povaze člověka, to je zcela individuální. Já jsem tomuhle nikdy nepodlehl, já jsem si jenom vždycky říkal, zejména třeba ve vztahu k politikům a takovýhle, já je nepotřebuju, ale oni mohou potřebovat mě. A to mi tak nějak se vším, řekl, ne smířilo, ale prostě to mi dalo určitou svobodu, že jsem se opravdu mohl dělat, co jsem chtěl a žádnému pocitu sebedůležitosti jsem nějak tak nepropadal. Spíš, když už něco, tak takové jakoby nepatřičnosti, pocit nepatřičnosti, že jsem se dostal možná na pozici, na kterou už nebudu stačit, nebo něco takového. Naštěstí jsem stačil. Ale ten pocit té nepatřičnosti člověk v sobě má, možná, že je to i dobře.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A vzpomenete na ten pocit, jaké to bylo, když jste zachránil první lidský život?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ono zachránil život, to je takové. Já si pamatuju první operaci, to byla vpáčená zlomenina lebky, to bylo, já nevím, měsíc poté, co jsem nastoupil, pak první ploténku, to si pamatuju i jméno. A pak takovéto zachraňování životů, když člověk dělá opravdu už seriózní věci, tak to už si jako vysloveně jednotlivě nevybavím. Pár jedinců samozřejmě, jo, ale to nebylo hned po promoci, protože hned po promoci se člověk nedostane k nějakým velkým věcem, to trvá dost let.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Musí být lékař cynik?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Do určité míry musí nebo respektive do medicíny nepatří emoce, já si nemůžu rozplakat, když operuju maminku dvou dětí, já ji musím odoperovat stejně jako bezdětnou, že jo. Takže to tam nepatří a výrazem toho je to, že žádný chirurg neoperuje vlastní rodinu, protože tam ty emoce vyřadit nejde.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Co když se operace nepovede?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ono to může navenek působit jako cynismus? Ale cynismus to není. Je to taková, je to realita, je to opravdu absolutně exaktní, aspoň můj obor nedává možnosti k nějakému moc emočnímu vypětí. Ale ten cynismus možná je dán tím, že člověk se musí bavit, jakmile nastane nějaká absence humoru, tak je zle, že jo, lidi, který nemají smysl pro humor, svým způsobem mají obtížnou existenci. A humor je to, když se někomu něco stane, jinak to není směšný. A čemu se asi smějou automechanici v dílně, když tam někomu to auto rozflákají, že jo. A samozřejmě ten náš přístup je svým způsobem v tomto duchu podobný jako ta autodílna, takže to je humor, který je nepřenositelný, ale který můžepůsobit cynicky.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže vy tam evidentně vnést humor umíte. Ale co pacienti? Česká televize teď začala vysílat seriál Smysl pro tumor. Je o mladém studentovi právě vašeho oboru, který ze dne na den se ale stane pacientem. On samozřejmě už samotný ten název evokuje to, že to nebude jenom o zoufalství. Zajímá mě, jak to mají pacienti? Kolikrát se vám stalo a zažil jste, že vzal pacient nějakou vážnou diagnózu právě s humorem?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To se stane. A ono je vůbec nejlepší k tomu toho pacienta vést, pokud možno to zlehčit do určité míry, podat všecky informace, ale zlehčit to. A když v tom je kouska toho humoru, tak ten pacient nepochybně funguje lépe a záleží to opravdu na individualitě toho nemocného. To jsou už takové ty jemné věci, které se nedají pokrýt nějakými guidelines nebo podobně. Máte pacienta, který má arteriovenózní malformaci v hlavě, určité riziko, že ta malformace praskne, bude to mít následky. A teď máte dva typy člověka, první typ je ten, když mu to řeknete, tak ten zaleze do rohu a čeká, kdy ta bomba vybuchne. A nikdy už nic neudělá a druhý vám řekne, no jo, ale já mám zejtra letenky do Himálaje a lezu na Mount Everest. Tak tomu prvnímu asi tu operaci budete nutit víc, že jo, abyste ho z toho rohu dostala, kdežto tomu druhýmu, tam si řeknete fajn, dobrý, tak možná, že to zvládneme s observací, nebudeme nic dělat.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Bojí se vaši pacienti smrti? Bavíte se, bavíte se o ní s nimi?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Bavíme samozřejmě, protože první, co já mu musím říct, jaká jsou rizika léčby u nás, je smrt pochopitelně. To je, jakmile porušíte tělní povrch, tak tam riziko smrti je. Přijdete k obvoďákovi, který vám chce píchnout penicilin. Už by vás měl informovat, že to riziko tam je, protože pár lidí na takovou specifickou reakci zemřelo. Takže to mu říct musím, ale smrt je svým způsobem za života takový jakoby abstraktní pojem, takže já mu musím říct tohle. A pak musí být samozřejmě všechny možné komplikace, které v neurochirurgii jsou velmi nepříjemné, že jo, to jsou ty neurologické deficity. Ochrnutí napůl těla, ztráta řeči, slepota a podobně. A skoro bych řekl spíš, že je ty pacienty lekají tyhle ty komplikace, nežli ta smrt samotná, která je do určité míry ne jako nevyhnutelná, ale ta tam prostě musí být na prvním místě.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Patří k životu. Vy o ní mluvíte hodně profesionálně, protože je součástí vaší práce, bojíte vy se jí, bojíte se smrti?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já nad tím neuvažuji. Člověk dlouho žije, je zdráv a vy máte to zdraví potom za garantované, takže nad ním neuvažujete. A pak přijde ta černá labuť toho, že najednou udeří nějaká nemoc a v tý chvíli si člověk nepochybně přestaví celou hierarchii hodnot, si přestaví celý život a začne uvažovat úplně jinak a víceméně se omezí, že se mu zmenší ten prostor a začne o té smrti uvažovat. A dokavad je zdráv, tak ne. A já měl možná štěstí, že jsem dosud zdráv, takže jsem nad tím neuvažoval.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Hodně rozčeřil vody Jaroslav Dušek svým prohlášením o rakovině. Neměl ale tak trošku pravdu, že si za ty nemoci můžeme malinko sami svým přístupem k životu, ke zdraví?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já jsem to zaznamenal, tahle ta prohlášení. A ono jaksi na okraji každé společnosti se pohybuje několik jedinců, kteří prostě mají názory, když to řeknu kulantně, netradiční. A většinou tyto názory nemají žádný extra význam. Takže tohle to bylo plácnutí do vody, který samozřejmě se úplně minulo realitou, protože pokud si člověk může za něco sám, tak samozřejmě, že si může za hodně chorob, ale zrovna nádory tam toho moc takovéhohle není. A něco takového říct, to je, to nebudu radši komentovat.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Co vy a přístup ke zdraví? Hodně kouříte, kdybysme vedli nikoliv rozhovor před kamerami, ale třeba písemný, zapálil byste si?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
No, určitě. Určitě. To víte, že jo, ale chlap v mém věku musí mít nějakou neřest, takže tahle ta mi zbývá, ale ono dokavaď je člověk zdráv, tak si to neuvědomuje, tak nad tím neuvažuje.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Stáří. Jak se vyrovnat tím, že stárnoucí člověk, který podléhá neduhům, zejména duševním, kdy se mění jeho osobnost a terorizuje své okolí?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To je špatný. A v tomhle táta říkal, že stáří je nepříjemný tím, že je neuvěřitelně ponižující, protože člověk už nemůže dělat to, co dělal dřív a co by dělal rád. A to je zcela nepochybně pravda. Ale vyrovnávat se s věkem člověk musí nějak tak omezit dlouhodobé plánování. Já nebudu plánovat, co bude za 30 let, že jo. A víc se chytit toho římského carpe diem, žít dnem, žít okamžikem, bavit se, nenechat se ničím rozhodit, být mnohem víc nad věcí. A svým způsobem, když člověk takhle uvažuje, tak pak přijde jediné, a to jsou ta fyzická omezení, že člověk už není tak obratný, jako byl, že už na tenise nedoběhnu ten a ten balon a nechám ho radši plavat, že už jsem přestal hrát fotbal, protože to začlo být nebezpečné. Takže určitá omezení tam jsou, ale člověk je musí brát s nadhledem.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Právě vašemu tatínkovi, když zemřel, bylo 100 let, když jste takový věk viděl zblízka, stálo to za to?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To je ošidná otázka. Já si myslím, že nakonec jo, protože tátovi to myslelo až do konce, ale on sám už moc spokojenej sám se sebou nebyl a myslím si, že tak těch posledních pět let už ho to moc nebavilo. Ale pořád se o věc zajímal, pořád četl noviny, pořád komentoval, takže nakonec to nebylo neužitečné, bylo to užitečné žití, ale možná trošku dlouhé. Člověk není asi na těch 100 let naprogramován, tam jako to naprogramování bude tak 80, bych si tipnul dneska.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A co se vlastně děje s mozkem, když člověk stárne?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Stárne člověk od 18-ti, protože tehdy ten nervový systém maturuje, tehdy je asi v největší formě a v nejlepší kondici a pak už ty neurony jenom ubývají a nenahrazují se. Vyjma určitých oblastí, v oblasti čichové (???). A ten mozek se trošku zmenší, ale ono to není významné, protože 90 % té hmoty je ta podpůrná hmota, ne ty nervové buňky, ale samozřejmě, že taková ta mentální bytost mizí, samozřejmě, že se zmenšuje kreativita, určitě i emoce a ostatní kvality, takže to patří k věci.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Vidíte lidem do hlavy, a to doslova, dokážete z mozku člověka něco o tom daném člověku vyčíst?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne, ne, ty mozky vypadají všecky stejně. Navíc ty naše přístupy neodhalí toho mozku zase až tolik, takže jestli je to genius nebo hlupák, to na tom nepoznám.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže nevidíte, jestli je tam nějaký kus zla, jestli roste, jestli se dá tedy odoperovat? Protože zdá se mi, že žijeme ve společnosti, která je právě na zlo docela nadprůměrná.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Je menší zlo, které je všude a je individuální, pak je velké zlo, které přichází spíš od společností nežli od těch jednotlivců. A lokalizaci nemá. Zlo je zcela nepochybně jedna z těch globálních funkcí, kterou nedokážeme lokalizovat, podobně jako vědomí nebo intelekt nebo paměť, takže to zlo už jako emoce tam nepochybně je a je v každém.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Patříte ke špičkovým lékařům, to znamená, že většina z nich jsou horší než vy, od koho byste se nechal operovat? Máte nějaký seznam?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Seznam bych měl.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Kolik tam je lékařů?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já bych jich našel dost. To jako nepochybně, ale hodně bych uvažoval, hledal bych toho, kdo se touhletou oblastí zabývá, že jo, hledal bych toho, kdo to má, hledal bych toho, kdo, když k němu přijdu, tak mi řekne své výsledky a kolik toho odoperoval. Protože máme výsledek závislý na objemu, čím víc toho udělal, tím lépe, když by mi řekl ty výsledky, tak bych byl spokojenej. Hledal bych toho, který v té oblasti něco publikoval, protože to znamená, že je minimálně na té úrovni, co zbytek, spíš lepší, protože jinak by ten článek nepublikoval, takže těch indikací je tam dost. Určitě bych se nespolehl jenom na to, že mi někdo něco řekne.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A na svého syna.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Tak to určitě ne, protože je ten příbuznej, od toho bych se operovat nenechal.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže vy byste taky neoperoval nikoho z rodiny.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ale svěřím se komukoliv, vyjma rodiny.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Vy byste také neoperoval nikoho z rodiny?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne, ne, ne, ne. To ne.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Stejně jako váš otec i vy říkáte, že chirurg potřebuje nad mozkem víc mozek než ruce a taky tvrdíte, že největší umění spočívá jinde, dobře rozmyslet, kudy do mozku proniknout, kdy a také a jestli vůbec. Abychom neublížili, máme totiž jen jeden pokus. Už možná brzo za vás tuhle zodpovědnost převezme umělá inteligence? Seznámili jste se?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne, ne, ne, ne. Umělé inteligence se v chirurgických oborech nemusí člověk bát, protože vždycky to bude ten lékař, který si to musí rozmyslet a který to musí provést. Samozřejmě, že umělá inteligence vyřadí pravděpodobně radiology časem, ty obory tohoto typu, ale u nás ne, protože já si to musím dobře rozmyslet a všechno to, co k tomu mám, co mi může třeba dát ta umělá inteligence, což nepochybně může, tak je pro mě jenom doplňková informace. To finální rozhodnutí musím udělat já. A tam je to kreativní v medicíně a tam je to nebezpečné v medicíně, protože vy můžete mít třeba několik cest k cíli v operaci, radiochirurgii, intervenční radiologii a vy se musíte rozhodnout, co zvolit. A tam, když člověk udělá chybu, tak to ví až potom, že tomu už nelze zabránit, ale víte, fajn, takjsem neměl jít operovat, měl jsem zvolit observaci nebo něco takového. A tohle to je ten rozhodující proces a v tom umělá inteligence může pomoct, že dodá informace, ale to rozhodnutí musím udělat já. Ta inteligence mi ho může navrhnout, ale já ho nemusím respektovat, tak jak to bylo u těch arteriovenózních malformací, jak jsem říkal. A ta operace vlastní, to pak už by měla být svým způsobem nudná rutina, protože pak je to bezpečné. Když je operace dobrodružství, tak je tam inherentně nějaké riziko a to riziko nenesu já, to nese ten pacient. Takže dokavaď je operace nuda, lidi se baví, hraje tam muzika, tak je všecko v pořádku. Ve chvíli, kdy tam vznikne taková ta původní gotika kdysi, cinkot nástrojů, vzlykot instrumentářky, anesteziolog začne řvát, ztrácíme ho, což se mi tedy v životě nikdy nestalo. Tak je zle, to je špatně, to tam nemá být, to má proběhnout prostě absolutně jednoduše a rutinně. To vzrušující je to předtím, to si to rozmyslet. U těžkých věcí, když je to něco ojedinělého, tak strávím víc tím, že si prohlížím ty snímky a uvažuju, víc času nežli pak tou vlastní operací.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Teď se z doby umělé inteligence zase vrátíme do vašeho dětství, procházíme se ulicemi, ve kterých jste vyrůstal, který je to ten roh, kdy se tatínek každý den za minutu tři čtvrtě na čtyři vracel domů?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ten, ne, ten je támhle, ten roh, protože ten náš barák je trošku zapadlý. A opravdu ho bylo možno pozorovat pokaždý v těch tři čtvrtě na čtyři, on to měl kousek, že jo, špitál je za náma, takže i když by šel hodně pomalu, tak mu to tu minutu trvalo.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže byl jako hodinky.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Byl jako hodinky v tomhle, v tomhle byl jako hodinky. Oni tím, že míň operovali, než operujeme my teď, tak opravdu to měl na těch tři čtvrtě na čtyři.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Co ten jeho kabát, kterým vítal Američany? Tohle není asi on, ne?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Ne. Tohle není a někde bude doma, to byl americký vojenský kabát, protože naši byli v Plzni, když přišli Američani. A jeden z vojáků tátovi daroval vojenský kabát krásný a táta pak byl tady samozřejmě důstojník české lidové armády, ale chodil v tomhle tom vojenským kabátě americkým a nikdy si toho nikdo ani nevšiml, nikdy nikdo nic neřekl. Takže on opravdu v tom normálně chodil v tom americkým kabátě celý komunismus.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
A v těch posledních letech, jaký jste spolu měli vztah? Řekl byste, že byl ukázkový?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já bych řekl, že jsme měli vždycky ukázkový. Jako táta mě vynadal v životě několikrát, protože to byla maminka, že jo, která to vychovávala. A s tátou jsme jako si hodně notovali, prodiskutovali jsme kdeco a táta měl zájem o plno věcí, takže určitě velmi dobrý vztah.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Za co jste si ho vážil nejvíc?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Za to, že byl. A pak, že jsem od něj se určitě naučil jako nejvíc, spíš co se týče do života, nežli jako praktických věcí, ale takový ten, ty názory a tu životní filozofii, tohle to mám od něj.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
To je on?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To je on.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
To je dům, ve kterém jste vyrůstal?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Támhle ve druhém patře naši dostali v roce 52 třípokojový byt, do té doby byli přímo ve špitále, na operačním sále. A já jsem se narodil tady v nemocnici a pak mě teda dovlekli sem domů a tady jsem vyrostl. Až do pětadvaceti jsem tady bydlel.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Je něco, na co jste se táty nestihl zeptat? Nebo rodičů? A chtěl byste to ještě znát?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
To jste mě dostala. Těch věcí je plno. Já jsem nikdy tátu nedonutil, aby napsal historii neurochirurgie v republice. A chtěl jsem to od něj mockrát, ale jemu se nějak nechtělo. A pak samozřejmě takové ty věci rodinné, jako historii rodiny, to, co on věděl, a to, co já už se teďka nikdy nedozvím, ale to je tak asi jediný a svým způsobem to není ani důležité.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Mám na vás, pane profesore, poslední otázku, a ta je trochu odlehčím, proč doktoři píšou tak, abysme to my normální lidi nemohli přečíst? A proč mají tak, řekněme, dominantně rozmáchnuté podpisy?
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Dominantně rozmáchnuté podpisy možná budou mít chirurgové, ti určitě, a že bysme psali tak, že to nikdo nepřečte. Je fakt, že po tátovi se nedalo nic přečíst, po mně taky ne a po synovi taky ne, ale.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Takže na tom něco je.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Takže na tom něco bude, ale čím to je, to nevím. A to nebude jenom lékařská problematika, to bude obecné.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Pane profesore, moc vám děkuju za rozhovor.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Já vám taky děkuju moc.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------
Díky.
Vladimír Beneš, neurochirurg
--------------------
Díky.
Jana Peroutková, moderátorka ČT
--------------------